Slávek začal přicházet na náš klub pravidelně. Našel si zde bezpečné místo, kde si sedl a sledoval dění. Pozoroval okolí, jak se baví ostatní kluci a hrají fotbálek. Na otázku, jestli se k nim nepřidá, odpověděl: ,,Nejsem tak dobrej a oni se mi smějou.“
Slávek je žákem Praktické školy a v mnoha oblastech není tak zdatný jako někteří kluci. Proto se často stává terčem posměchu i nadávek. Ani doma nemá dobré zázemí a dostatečnou podporu. Je z vícečetné rodiny a žije ve stísněných prostorech malé domácnosti. Rodiče nemají peníze. Nepodporují Slávka v tom, aby někam chodil a poznával nové věci.
Po měsíci v klubu našel Slávek odvahu. Začali jsme spolu vést rozhovory, které se postupem času stali důvěrné. Řešili jsme problémy, které ho trápí: konflikt s kamarádem, osamělost ve škole i doma. Slávek si vůbec nevěřil si. Rozhovory posílily jeho sebedůvěru , postupně se osmělil a pustil do společných aktivit spolu s ostatními kluky na klubu. Začal si s nimi povídat. Nejvíc ho bavil fotbálek a tak tvrdě trénoval. Po čase byl vidět úsměv na jeho tváři, cítil se lépe ve společnosti dětí a najednou dokázal věci, které si před pár měsíci ani netroufal říci nahlas. Dostal se do finále krajského turnaje ve fotbálku. A nakonec tak dokázal mnohem víc než kluci, kteří se mu dříve posmívali. Byl to jeho první úspěch vydobytý vlastním úsilím.
Slávek už ví, že život není jednoznačný a že každý má možnost vybrat si cestu. My jsme tu od toho, abychom dětem tu cestu pomáhali najít a podpořili jejich první krůčky.

Matouš se přistěhoval společně s rodiči do Čech z Polska. V současné době chodí do páté třídy základní školy. Společně s přestěhováním se s rodinou nesla minulost, která Matouše zjevně zatěžovala. Matoušova maminka zemřela, když byl malý. Nevlastní matka měla s Matoušem velice špatný vztah. Jen na něj křičela a ponižovala jej. Otec byl od rána do večera v práci. Problémy s učením začaly už v Polsku, kde Matouš propadl z matematiky. Nyní se přidala slabá znalost češtiny, která ovlivňovala i výsledky v ostatních předmětech.
Matoušovy potíže se začaly projevovat ve třídě. Třídní učitelka si všimla častých strkanic, pláče některých dívek a naštvanosti chlapců. A proto svolala se souhlasem všech rodičů a žáků mediaci, kterou vedly zkušené mediátorky. Mediace odhalila, že ve třídě se objevují známky šikany ze strany Matouše. Volal tak po pozornosti, kterou marně hledal u svých rodičů.
Poradce pro rodiče doprovodil Matouše a jeho rodiče do pedagogicko-psychologické poradny, kde byla odhalena dyskalkulie, a proto byl Matoušovi nastaven individuální vzdělávací plán. Matoušův prospěch se velice zlepšil a Matouš zapadl do kolektivu. Spolužáci ho přestali odmítat.
Odborný garant rodině doporučil specializovanou pomoc ve Středisku výchovné péče. Matouš na sobě začal pracovat a i rodiče pochopili, že mu musí pomoci. Nastavila se nová pravidla ve škole i doma. Matouš začal docházet do terapeutické skupiny, kde viděl i ostatní děti s podobnými problémy, a naučil se je řešit.

Hana navštívila naši poradnu v lednu 2018. Manžel ji opustil a odstěhoval se do zahraničí. Paní Hana zůstala sama se 3 dětmi a manželovými milionovými dluhy na krku. Velmi často jí telefonovali exekutoři, dokonce jí jeden navštívil i doma. Hana byla v té době na rodičovské dovolené s nejmladším dítětem. Zcela bezradná se obrátila na naši Dluhovou poradnu.
Vysvětlili jsme jí, s čím vším jí můžeme pomoci, a poskytli jsme jí emocionální podporu, kterou v tu dobu velmi potřebovala. Poté začala mravenčí práce s mapováním dluhů a jejich stabilizací. S Hanou jsme nastavili domácí rozpočet, splácení závazků a pomáhali jí vést hospodaření s finančními prostředky. Pomohli jsme i s podáním žádosti o rozvod, majetkovým vyrovnáním společného jmění manželů, svěřením dětí do péče a výživným. Manžel klientky přijel ze zahraničí k soudu a rozvod proběhl na první stání.
Haně jsme pomohli i se zajištěním sociálních dávek, na které měla nárok a které do té doby nepobírala. Společně jsme vyplnili všechny formuláře a doprovázeli ji na úřady a instituce. Pomohli jsme jí také s hledáním zaměstnání. Nakonec si Hana otevřela živnost, ve které se jí daří.
Nyní je Hana v insolvenci, pracuje v oboru, který má ráda a baví ji. Získala klid v životě a je to pro ni a její děti nový začátek. Ví, že několik let bude žít skromně. Její dluhy byly natolik vysoké, že by se s nimi potýkala do konce života. Situaci se podařilo zdárně vyřešit a nyní má konečně klid. Ví, že za několik let si bude žít stejně dobře jako ostatní.

Adam zůstal po rozvodu rodičů v péči otce. Matka o něj nejevila zájem. Táta střídal zaměstnání a ve volném čase někdy kouřil marihuanu s kamarády. Synovi se moc nevěnoval, a tak byl malý Adam hodně odkázaný sám na sebe.
Pozornost si však uměl vynutit. Ve škole byl neposedný, nesoustředěný a choval se agresivně ke svým spolužákům. Docházel na psychiatrickou ambulanci a užíval zklidňující léky.
S otcem si však stále méně rozuměl. Neměl oporu ani v kamarádech nebo ve škole.
Začal páchat první přestupky – chodil za školu, kradl peníze nebo užíval marihuanu. Táta se snažil synovo chování omlouvat a některé prohřešky i zakrývat. Poté co zbil spolužáka, kterému způsobil zranění s trvalými následky, se táta s Adamem sešli společně s dalšími odborníky na případové konferenci u nás v Rodině v centru. Výstupem z případové konference byl krátkodobý pobyt v diagnostickém ústavu a nutnost psychologické podpory pro tátu.
Adam se v ústavu snažil neporušovat pravidla, byl motivován brzkým návratem a také steskem po tátovi. Táta již během synova pobytu docházel na pravidelné terapie do Rodiny v centru, kde společně s terapeutem pracoval na upevnění rodičovských kompetencí a stanovení hranic ve výchově.
Adam se k psychologické péči po svém návratu z ústavu připojil a začal také pracovat jak v individuální terapii, tak společně s otcem. Ukázalo se, že Adam trpí úzkostnými stavy, neuznává autoritu, ale svého otce má velmi rád. Adam po několika měsících přestal opět chodit do školy a táta u něj objevil marihuanu.  Adam byl umístěn do Výchovného ústavu daleko od otcova bydliště. Přesto stále utíká domů.
Táta po roce pravidelné terapie uznává, že se mu ulevilo. Ví, že syn potřebuje pevný řád a dokončit školu. Sám si našel stálou práci a věří, že až se s Adamem potkají, začnou nový život.

Jedenáctiletý Tomáš je v pěstounské péči u své babičky. Ta se o něj stará od narození. Matka bydlí daleko a nikdy o Tomáše nejevila moc zájem. Občas jsou spolu v telefonickém kontaktu. Někdy chlapci přislíbí, že za ním přijede a přiveze mu dárky, ale k tomu nikdy nedojde.
Tomáš má ve škole různé problémy. Byla mu diagnostikována porucha pozornosti s hyperaktivitou, což znamená, že má potíže vydržet v klidu, udržet pozornost a musí proto brát léky. V posledním roce se situace ve škole zhoršila. Má obtíže ve vztazích se spolužáky, neumí s nimi navázat kamarádský vztah, bojuje s učiteli. Ve škole i mimo ni provokuje k potyčkám.
Orgán sociálně právní ochrany dětí na podnět školy uspořádal v prostorách naší organizace případovou konferenci. Jde o setkání, během kterého se sejdou všechny důležité osoby, které mohou pomoci při řešení situace, a všichni společně vytvoří plán řešení s konkrétními kroky. V tomto případě se sešla třídní učitelka, výchovná poradkyně ze školy, pěstounka – babička, Tomáš, pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí a klíčová pracovnice z Rodiny v centru – doprovázející organizace pěstounky. Na případové konferenci bylo domluveno, že Tomáš bude pravidelně docházet na schůzky do Střediska výchovné péče společně s babičkou, zatím ambulantně, aby mohli pracovat na zlepšení jeho chování. V současné době se Tomáš učí zlepšovat vztahy s vrstevníky. Ve třídě se cítí lépe a zlepšila se komunikace s babičkou.

Příběh naší rodiny začíná v červenci 2015, kdy jsme dostali do dlouhodobé pěstounské péče tři sourozence, jedenáctiletého Honzu a dvojčata Gábinu a Kristýnu, kterým je 7 let. Holky mají narozeniny na den rodiny, jak symbolické. I když všechno vlastně začalo už mnohem dříve.
Naše vlastní děti vyrostly a osamostatnily se a my zjistili, že dům je najednou prázdný. Rozhodli jsme se poskytnout domov dětem, které to potřebují. Sil jsme měli hodně, a tak jsme si zařídili všechny potřebné formality a úspěšně absolvovali přípravu pro pěstouny. Mimochodem jsme za to velmi rádi.  Dozvěděli jsme se informace např. o attachmentu  – vazbě, přilnutí, připoutání, o kterých jsme neměli ani tušení. Dosud z nich čerpáme při naší péči o děti.
Věděli jsme, že naše rozhodnutí je významné a že nám změní náš dosavadní  život, ale že to bude až takový „mazec“, to jsme si nepředstavovali ani ve snu. Teď s odstupem skoro 4 let můžeme říci, že jsme všechny problémy a starosti zvládli se ctí a na jedničku. V rodině jsme si nastavili pravidla, systém, řád a moc pěkně fungujeme. Samozřejmě, že občas máme pochybnosti, jestli to co děláme, je „správné“. Někdy je nám líto, že nemůžeme dělat víc, ale děláme maximum. A na „našich“ dětech je to krásně vidět. Malý princ přece říkal, že správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Stačí jen zavzpomínat na začátky při příchodu dětí k nám domů nebo prohlédnout si fotografie a hned zjistíme, že jsme „na správné cestě“.
Co je pro nás rodina? To jsme my, naše děti – pěstounské i vlastní a naši rodiče. Všichni stojíme s láskou při sobě v dobrém i zlém, a tak by to mělo být.

Martina a Karel –  pěstouni

Matka Martiny byla obviněna z psychického týrání dětí a zanedbání péče. Dostala podmínečný trest a 16-letá Martina se sestrou skončily u své tety v pěstounské péči. V rodině u tety žilo dalších 5 dětí. Martina neměla klid ani soukromí. Vztahy s tetou byly čím dál vyhrocenější.
Martině se nepovedlo sžít se s novou rodinou a raději šla do dětského domova.
Po půl roce Martina tlak už nevydržela, a tak pod naším vedením požádala o umístění do dětského domova. Po přestěhování se vztahy v rodině postupně uklidnily. Se sestrou, která stále žije u tety, se navštěvují. Obě dívky, jejich teta, matka i otec pravidelně docházejí do našeho centra na odborné konzultace a vztahy mezi členy rodiny se pomalu zlepšují. Martina je v kontaktu se svojí matkou a povedlo se jim usmířit. I její mladší sestra se s matkou nedávno potkala. Vztahy mezi nimi jsou vlažné, ale věříme, že se časem prohloubí.

S Mirkem jsem se poprvé setkal koncem října v ulicích Nového Boru. První kontakty byly jen „seznamovací“.
Časem jsem zjistil, že má Mirek veliký problém s drogami, bydlením, zákonem a rychle se propadá na sociální dno.
Začal jsem s Mirkem postupně o všem mluvit a nakonec se rozhodl se svým životem něco udělat. Domluvili jsme se s ním, jak budeme postupovat. Vyřídili jsme vše potřebné, hlavně dokumenty a sociální dávky, zprostředkovali jsme kontakt na odborníky v K-Centru v České Lípě. Ještě před Vánoci, kdy je dost plno, jsme sehnali místo v léčebně pro drogově závislé, kde je Mirek dodnes.
Ne všechny kroky, které v životě uděláme, jsou správné. Je však zřejmé, že žádná situace není tak beznadějná, jak se zdá.
Když má člověk vůli, jsou nablízku lidé a organizace, které pomohou bez předsudků a s pochopením, člověk může najít tu svoji správnou cestu.

Oldřich Prokop, pracovník NZDM Vafle

Ilona se už jako nezletilá dívka po smrti své maminky dostala do dluhů. Žila u tety v pěstounské péči a u prarodičů. V 19 letech otěhotněla a zůstala sama, bez financí a bydlení, s dluhy na krku. Zoufalá, bezradná a bez naděje se obrátila na naše centrum.
Během prvního půl roku potřebovala hlavně emocionálně podpořit. Dodat odvahu, sílu a víru, že se vše dá zvládnout.
Pomohli jsme jí s hledáním bydlení a tak Ilona mohla začít žít v nově zrekonstruovaném bytě. Díky podpoře našich dárců dostala dar na výbavu pro miminko a na základní vybavení bytu, celkem 20 000 Kč. Ilonu jsme doprovázeli celým těhotenstvím a připravovali ji na mateřství.
Naše pracovnice byla u porodu jejího synka.
I po porodu jsme Iloně pomáhali, docházeli jsme do domácnosti a učili ji pečovat o dítě. Tu už zvládá sama, a tak jsme se společně vrhli do řešení dluhů.

Lucka je 16-ti letá dívka, která studuje na obchodce. Když jí bylo 13 let, otec se podruhé rozešel se svou partnerkou a Lucka se ztratila sama v sobě.
Naučila se neprožívat, neříkat si o své potřeby, nesmát se, neplakat, necítit…
Třídní učitelka si na jejích rukou všimla řezných ran. Lucka začala chodit na psychologické terapie do Rodiny v centru. Ze začátku to bylo těžké, ale postupně začala mluvit o své rodině a především o své skryté samotě. Rodiče se oba věnovali práci a volný čas trávili hlavně svými koníčky. Lucka nikoho nezajímala. Většinou byla sama nebo se svým starším bráchou, který odešel na vysokou, a Lucka zůstala sama.
Asi po půl roce se mezi Luckou a terapeutkou vytvořil pevnější vztah.
Doporučili jsme psychiatrickou pomoc a velmi intenzivně jsme spolupracovali. Během několika měsíců začala Lucka přicházet na to, že se může ozvat a říci, co by chtěla nebo potřebovala. Její rodiče absolvovali mediační setkání, kde si nastavili, jak budou o Lucku pečovat.
Dnes po dvou letech už Lucka působí jako jiný člověk.
Mluví bezprostředně a směje se. A hlavně se umí bránit proti těm, kteří o jejím životě rozhodovali bez toho, aby se ptali na její názor.

Markéta se narodila po krátké známosti mladých rodičů. Matka už dlouho před narozením dcery užívala  pervitin, marihuanu a alkohol. Není divu, že rodiče se po třech letech rozešli.  Otec Jakub si vzal Markétu do péče, protože matka nebyla schopná o dceru pečovat. Táta se o Markétu staral, jak nejlépe dokázal.
Vytvořil si s Markétou silný vztah, ve kterém převládalo přátelství nad rodičovskou autoritou.
Dokud byla Markéta malá, zdálo se být vše v pořádku. V 8. třídě se Markéta připletla k náhodné rvačce  spolužáků, která měla za následek těžké ublížení na zdraví jednoho z chlapců. Kvůli tomuto incidentu se ukázalo, že Markéta je součástí party, která pravidelně konzumuje alkohol a marihuanu.
Táta nedokázal dceři stanovit pevná pravidla ve výchově.
Později připustil, že o dceřině náklonnosti k alkoholu a marihuaně částečně věděl. Nedokázal však Markétě stanovit pevná pravidla ve výchově. Markéta byla na rok umístěna do dětského domova. Táta i Markéta vzájemné odloučení špatně snášeli. Táta Markétu pravidelně navštěvoval.  Markéta se učila neutíkat, neporušovat režim, žít s vrstevníky.
Po roce se vrátila zpět domů k tátovi, nejprve na krátkou zkušební dobu a poté, co úspěšně obstála, byla zrušena ústavní výchova. Nyní žije opět s tátou a navštěvuje 1. ročník Střední odborné školy v České Lípě – obor ekologie. Podle informací ze školy se Markéta moc neučí a v pololetí jí hrozí pětka z angličtiny a fyziky.
Táta dochází na terapii a podle jeho slov se začala Markéta opět toulat…
Táta je odhodlán ve svém boji vytrvat. Pokud by výchovu Markéty přestal zvládat, chce znovu požádat o nařízení ústavní výchovy. Přeje si, aby Markéta dokončila školu a chce ji ochránit před sebou samotnou.

Lukáš je 10 letý kluk, který byl do svých 7 let v dětském domově. Pak se na něj usmálo štěstí a dostal se do rodiny. Ujali se ho pěstouni, kteří si jej vzali k sobě. Před dvěma lety se u dveří našeho centra objevila Lukášova maminka. Zjistila si na OSPODu, kde Lukáš je. Moc by jej chtěla do péče nebo ho alespoň vidět. Bohužel nemá ani bydlení, ani práci. Je zadlužená a v podmínce za krádeže a prostituci. Lukáše tedy nemůže dostat do péče. A tak jsme s matkou domluvili setkání s Lukášem a pěstounskou rodinou.
Jak takové setkání, říká se mu asistovaný kontakt, probíhalo?
Nejdříve jsme se potkali s biologickou matkou a zjistili, že by syna chtěla vidět alespoň jednou měsíčně odpoledne, tak na 2 hodiny. Chtěla by si s ním hrát, povídat a navázat s ním kontakt a do budoucna bližší vztah. Moc se bojí, jak to dopadne a že ji Lukáš odmítne.
Mluvili jsme i s Lukášem a jeho pěstouny. Lukáš, ostatně jako každé dítě, touží potkat se s maminkou.  Chce, aby přijela, ale na setkání chce i pěstounské rodiče, protože s nimi se cítí bezpečněji. Pěstouni se setkání nebrání. Mají však obavy, jestli matka nebude chtít dítě zpět, nebo zda přemýšlí o tom, že by si Lukáše brala na víkendy nebo prázdniny. Vysvětlili jsme pěstounům situaci biologické matky a ujistili je, že dítě u ní nyní nemůže vyrůstat. Předali jsme i naši zkušenost, že setkání dítěte a biologických rodičů většinou probíhá v klidu a jak je pro Lukáše důležité.
Lukáš pozná svoje kořeny a to mu moc pomůže.
Před prvním asistovaným kontaktem, který probíhá v našem centru za přítomnosti sociálního pracovníka, jsme se ještě jednou potkali Lukášem a pěstouny. Naplánovali jsme, zda si Lukáš bude chtít hrát, povídat, nebo prohlížet fotky. A domluvili jsme se na otázkách, které by Lukáš chtěl od matky odpovědět. Zrovna tak jsme se potkali i s biologickou matkou, připravili ji na průběh schůzky, Lukášovy otázky i na to, že Lukáš pěstounce říká mami.
Lukáš ví, že má jiné rodiče, ale zkrátka potřebuje někomu říkat mami.
Po hodinách příprav nastal den D a Lukáš se potkal se svojí maminkou. Ze začátku byli všichni nervózní, ale nakonec poznali, že spolu umí mluvit a nálada se uvolnila. Domluvili jsme se na dalším setkání za dva měsíce. Vždycky máme velkou radost, když dítě pozná svoje rodiče a může se s nimi potkávat a budovat si svoji identitu.

Jindřich přišel k nám do dluhové poradny s několika exekucemi. Přišli s manželkou, bezradní.  Měli pocit, že už jim není pomoci…
Jak se do exekucí dostali?
Jindřich se svou paní si pěkně žili. Oba pracovali. Jindřichova žena měla pravidelný přivýdělek a tak měli slušný příjem. Mohli si dovolit vzít si nějakou tu půjčku. Jindřichova manželka však o svůj příjem přišla a ve stejný čas kvůli organizačním změnám Jindřichův zaměstnavatel přestal vyplácet odměny. Příjmy rodiny šly razantně dolů a na splácení půjček peníze nestačily. Jindřichova rodina neměla žádné finanční rezervy, nebylo kde brát a tak přišla další půjčka. Dluhová spirála se začala nenápadně roztáčet. Exekuce na sebe nedaly dlouho čekat.
Jindřichovi jsme pomohli s insolvencí
Dohledali jsme všechny doklady a postupně je prostudovali. Doporučili jsme podat návrh na insolvenci a pomohli Jindřichovi s jejím vypracováním. Částku za podání insolvence nemuseli platit předem, protože poplatek za insolvenci jsme zahrnuli do insolvence samotné, takže jeho splácení postupné.  Tento návrh Jindřich podal k místně příslušnému soudu a byl přijatý. Nyní rodině exekuce už nehrozí. Pět let budou se ženou skromně žít a poté je čeká nový začátek.

Alena se na naši dluhovou poradnu obrátila v situaci, kdy měla starost, aby zvládla uživit svoje děti a zároveň jim byla oporou a dobrou mámou.
Životní i finanční krize… Kudy ven?
Před dvěma lety ji ještě jako těhotnou opustil přítel. Nyní je paní Alena na rodičovské dovolené a sama se stará o dvě děti. Bývalý přítel už necelý rok nevyplácí výživné na děti. Alena se rychle dostala do finanční tísně, kterou řešila tím, že si vzala půjčku. Potřebovala uživit děti a koupit jim základní věci jako jídlo a oblečení. Otec ani v dalších měsících neplatil výživné. Alena nebyla schopná splácet půjčku. Využila tedy nabídku v bance a začala používat kreditní kartu. Dluhová spirála se začala roztáčet.
Pomalu se dostávala do dluhové pasti.
V lednu 2018 navštívila naši dluhovou poradnu a požádala o pomoc. Nejprve jsme si s Alenou povídali a nalili jí trochu optimismu do žil. Pomohli jsme jí s podáním trestního oznámení na otce dítěte z důvodu dlužného výživného. S Alenou jsme zmapovali její finanční situaci. Zjistili jsme, že kromě rodičovského příspěvku Alena nepobírá žádné dávky hmotné nouze, například příspěvek na bydlení, ačkoliv na ně jako samoživitelka má nárok. S Alenou jsme tedy navštívili pracoviště sociální podpory na místním Úřadu práce, vyzvedli jsme potřebné formuláře a ty jsme společně vyplnili. Při další schůzce v dluhové poradně jsme zkompletovali dokumentaci ke všem finančním závazkům a společně s Alenou jsme kontaktovali věřitele.
I věřitel je jen člověk a dá se s ním mluvit, když víte, jak na to.
Vyjednali jsme podmínky pro splácení dluhů a společně jsme nastavili splátkový kalendář. Alena se tak díky naší pomoci vyhnula exekuci a nyní je schopna splácet své dluhy.
Pravidelně pomáháme s rodinným rozpočtem
Na přání paní Aleny docházíme do její domácnosti, kde pravidelně kontrolujeme vyváženost rodinného rozpočtu. Aleně byly přiznány dávky hmotné nouze a otec opět začal vyplácet výživné. Dcera paní Aleny začala navštěvovat předškolní klub Rodiny v centru. Její  3- letá dcera se tady učí fungovat mezi ostatními dětmi a postarat se sama o sebe. Paní Aleně jsme pomohli najít brigádu na 3 hodiny denně. Může si přivydělat, když je její dcera v předškolním klubu, a tak se její příjmy ještě zvýšily.

Ondra se přestěhoval do Nového Boru ze vzdálenějšího města. Do Boru přišel jen s maminkou.  Přestěhovali se, protože rodiče se před nedávnem rozvedli. Aby toho nebylo málo, ve škole, kam Ondra nastoupil, se vyučuje podle jiných učebních metod, než na jaké byl zvyklý ze svého domova.
Jeho prospěch se rychle zhoršoval.
Ve třídě zaostával za ostatními dětmi, probíranou látku nestíhal a nechápal. Nedařilo se mu najít si nové kamarády.
Ve škole proto býval smutný, plačtivý a nechtěl tam chodit.
Ondrův třídní učitel oslovil našeho poradce, který působí na škole, kam Ondra chodí. Je tu, aby pomáhal dětem i rodičům zvládat všemožné komplikace ve škole, ať už jde o chování, prospěch nebo mezilidské vztahy mezi dětmi, nebo mezi dospělými. Poradce se s Ondrou několikrát sešel. Popovídali si o tom, jak situaci Ondra vidí, a kde je problém. Nakonec se společně potkali i s odborným garantem, který pracuje hned na několika školách a má odborné i praktické zkušenosti z více škol v Novém Boru. Nakonec se všichni společně domluvili, že řešením by mohl být přestup na školu s učebními metodami, na které je Ondra zvyklý.
Jednáme o přestupu na jinou základní školu.
Snad už to bude na dlouho poslední velká změna, která Ondru čeká. A i kdyby ne, snad už bude vědět, že i taková situace se dá zvládnout. Co se týká nových kamarádů, o ty už Ondra nouzi nemá. Poradce doporučil Ondrovi navštěvovat Nízkoprahové zařízení pro děti a mládež Vafle, které provozujeme v Komunitním centru. Ondra zde tráví s ostatními dětmi svůj volný čas, může si pravidelně popovídat s pracovníky klubu a probrat svoje potíže. Navíc zde dostává hodiny doučování zdarma, aby dohnal svůj handicap, který jeho náročná životní situace přinesla.