Paní Jitka se na Dluhovou poradnu obrátila v situaci, kdy zůstala sama s dětmi. Byla těsně před porodem třetího dítěte, dlužila na nájemném.  Neměla rodinu, ani známé, na které by se mohla obrátit.

Paní Jitka chtěla, aby její syn a dcera vyrůstali v úplné rodině. Uvěřila, že se jejich otec poučil z chyb, které udělal v minulosti. Společně si pronajali byt a ona záhy otěhotněla. Kauci na byt zaplatila ze svých úspor. Když partner onemocněl, zůstal bez příjmu. Jeho nemocenské dávky nedorazily a vyšlo najevo, že si vydělával „na černo“. Paní Jitka dala dohromady všechny své peníze a předala je partnerovi k uhrazení nájemného, neměla totiž vlastní bankovní účet. O dva měsíce později však zjistila, že dluží za nájemné. Následná hádka s partnerem skončila fyzickým napadením. Paní Jitka se s partnerem rozešla a zůstala sama.

Společně jsme začali pracovat na tom, aby celou situaci zvládla nejen finančně, ale i psychicky. Sepsali jsme žádost o úhradu nájemného do nadace podporující matky samoživitelky. Ačkoli finance dorazily až za 3 měsíce, majitel bytu na peníze počkal a paní Jitku z bytu nevyhodil. Klientce jsme pomohli uplatnit právo na hmotné zabezpečení a vyřídit sociální dávky. Nevěděla, že na ně má nárok. Tím se stabilizovala její složitá finanční situace. Dále jsme společně s paní Jitkou postupně nastavili vyrovnané vedení domácího rozpočtu, aby se znovu nedostala do dluhů. Nyní žije se svými dětmi v pronajatém bytě. Společně se starají o nový přírůstek do rodiny. Paní Jitce se zvedlo sebevědomí, požádala o pomoc a situaci zvládla vyřešit.

Lenka se nepřipojovala k distanční výuce a její rodiče neposlali do školy žádnou zprávu omlouvající její nepřítomnost. Jelikož takových dětí bylo víc a vzhledem k časovým nárokům, které na učitele kladl přechod do online výukového prostředí, obrátila se třídní učitelka Lenky na poradkyni pro rodiče s prosbou, aby zjistila, co se děje.

Matka Lenky nezvedala telefon ani poradkyni, a nebyla jiná cesta, než zkusit je najít na adrese udaného bydliště. Po několika marných návštěvách a vhozeném vzkazu do schránky se matka konečně ozvala s tím, že rodina nemá žádné finanční prostředky na nákup počítače pro distanční výuku, není připojena na internet, bude se stěhovat kvůli dluhům na nájemném a v uplynulých dnech nekomunikovali, protože museli prodat telefon do zastavárny.

Lenka nepatřila k vynikajícím studentům ani před uzavřením škol a dlouhodobý výpadek kontaktu s učivem věstil zhoršení prospěchu a nezvládnutí ročníku. Poradkyně se dohodla s matkou, že bude učivo pro Lucku vyzvedávat ve škole, ale Lenka nedokázala úkoly vypracovávat sama a matka jí v přípravě nemohla pomoci, protože chodila na brigády, aby v době pandemie zajistila rodině alespoň nějaký příjem.

Poradkyně tedy začala docházet do rodiny a pomáhala Lence s domácí přípravou. Díky firemnímu dárci se po čase podařilo získat starší počítač, poradkyně pomohla s technickými problémy při připojení k online hodinám. Lenka v současnosti využívá individuální doučování a všichni věří, že počáteční výpadek dožene.

Pavel nedokončil střední školu těsně před maturitou, protože experimentoval s drogami. Tři roky se protloukal fabrikami, práce ho nebavila. Časem začal nepravidelně navštěvovat NZDM Vafle. Během rozhovorů s kontaktním pracovníkem vyšlo najevo, že začal přemýšlet o své budoucnosti. Pracovník s ním sestavil individuální plán, ve kterém si naplánoval, jak dokončit školu s maturitou, a jak se během studia uživit.

Díky propracovanému plánu si v době, kdy ještě naplno pracoval, dokázal odkládat peníze. Po nástupu do školy pobíral podporu v nezaměstnanosti, která mu částečně pokryla základní životní náklady na šest měsíců. O víkendech brigádničil. V NZDM Vafle Pavel využíval doučování v češtině, angličtině i jednom odborném předmětu, které zajišťovali dobrovolníci. Po vyhlášení nouzového stavu pokračoval v doučování online. Pro Pavla nebylo lehké pracovat a studovat zároveň, i přesto maturitu úspěšně složil.

Díky maturitě se mu podařilo ve spolupráci s pracovníkem klubu sehnat lepší práci, kde je konečně spokojený. Včas si uvědomil svou chybu a sebral všechny síly, aby dotáhl studium do konce. Má lepší pocit sám ze sebe. Je to mladý Rom, který se stal v rámci romské komunity dobrým příkladem a důkazem, že kvalitní vzdělání je pro budoucí život obrovskou výhodou.

Manželé Novotní pracují jako přechodní pěstouni. Jsou kdykoli připraveni vzít si do své rodiny dítě, které čeká na novou rodinu, aby nemuselo tento důležitý čas trávit v ústavní péči. V uplynulém roce jsme předávali osmiměsíční Julii adoptivním rodičům. Příprava na předání dítěte trvala přibližně jeden měsíc, následně se adoptivní rodiče potkávali s pěstouny a Julií i pětkrát týdně, v rozsahu dvou až šesti hodin.

Na jaře celou situaci zkomplikovala epidemická situace s nutnými hygienickými opatřeními. Když jsme použili roušky, Julinka se bála a plakala. Všichni jsme si uvědomovali, že je zásadní, aby viděla obličej nového rodiče, na kterého si má zvyknout. Vyměnili jsme tedy roušky za štíty. Julinka byla velice zkoumavá, sahala na štít a stahovala jej dospělým z obličeje. Následná diskuse o pravidelném testování ukázala, že je technicky neproveditelné.

Pěstouni, ani noví rodiče nechtěli ale předávání odkládat. Všichni jsme se shodli na tom, že nejdůležitější je, aby Julinka konečně byla u nových rodičů. A tak jsme v zájmu dítěte podstoupili riziko své vlastní nákazy. Z našich zkušeností víme, že pěstouni i adoptivní rodiče jsou lidé s velikým srdcem. Rok 2020 nám ukázal, že jsou i stateční hrdinové ochotní pro dítě riskovat. I díky tomu se předání nakonec podařilo. Nikdo neonemocněl a Julinka našla svoji rodinu, ve které bude spokojeně vyrůstat.

Před letními prázdninami se na Rodinou poradnu obrátil táta tří dětí ve školním věku. Jeho partnerka a matka dětí se rozhodla řešit svou dlouhodobou závislost na omamných látkách pobytem v léčebně.

Táta s dětmi tak po mnoha letech začali žít nový život bez mámy. Děti si z neuspořádaného soužití rodičů odnášely řadu těžkostí, špatný spánek a nejistotu.  Co teď bude dál? Jaké to bude bez mámy? Kdy se máma vrátí domů a jaká bude? Táta se snažil vyplňovat volný čas rodiny sportovními aktivitami a budováním nového domova. Pomáhala také babička. Několik měsíců stačilo, aby děti začaly vedle táty nacházet novou rovnováhu.

Před Vánocemi se situaci zkomplikovala. Máma se rozhodla vrátit z léčebny zpět ke svým rodičům a chtěla vidět děti. Děti ze setkání měly strach a táta nevěděl, co dělat. Má vyhovět nátlaku matky a přistoupit na setkání, nebo naopak respektovat přání dětí a kontakt omezit?  Matka se rozhodla obrátit se svou žádostí na soud. Otec i s dětmi absolvovali několik online konzultací s terapeutkou a vedoucí Rodinné poradny, během nichž se na setkání připravili a získali nový pohled na věc opřený o zkušenost s podobných situací. Díky tomu se jim zjitřený vánoční čas nakonec povedlo ustát.

V současné době jednáme o znovunavázání vztahu mezi dětí a matkou. Bude probíhat za asistence odborníka, aby se děti cítily v bezpečí. Dětské rány a křivdy se hojí jen zvolna. Pokud matka vydrží ve svém odhodlání skoncovat se závislostí, čeká celou rodinu ještě nelehká cesta k jejich uzdravení.

Dětskou skupinu Koblížek navštěvují i děti se specifickými potřebami. Na podzim k nám začal chodit pětiletý Tomášek. Do mateřské školy jej nepřijali, protože nemluví. Maminka věřila, že to mezi dětmi zvládne, protože Tomáš rozumí a reaguje, a tak se na nás obrátila. Tomáš ještě neměl odbornou diagnózu z pedagogicko-psychologické poradny, a tak jsme jej přijali.

Ze začátku to bylo pro všechny náročné. Chlapeček se vyjadřoval pomocí expresivní řeči. Když byl vytržen ze svého světa nebo nebylo po jeho, reagoval silným pláčem. Brzy jsme zjistili, že Tomášovi pomáhají rituály a pravidelný režim. Snadno je přijímal. Přinášely mu pocit jistoty. Bylo zřejmé, že nám rozumí. Tomáš byl často nepozorný a okamžiky nesoustředění mu bránily v porozumění svému okolí. V listopadu vyšetření psycholožky potvrdilo vývojovou dysfázii, kdy děti během vývoje mohou vše dohnat. Moc se nám všem ulevilo, byli jsme rádi, že Tomáš s námi může v dětské skupině zůstat.

Tomášek rychle zapadl do kolektivu, děti jej přirozeně přijaly mezi sebe i s jeho zvyky. Nyní se snaží říkat první slova. Není mu pokaždé rozumět, má svou řeč, ale většinou už víme, co chce. Rád se k nám chodí pomazlit. Stále se trochu straní společných aktivit, jako je cvičení nebo zpívání. Všechno ale vnímá. Odpoledne nám zpívá a předvádí, co jsme během dopoledne s dětmi dělali. Ukazuje to i doma rodičům a vyžaduje si pokročování. Tomášek už zvládá vše, co během dne děláme. Za několik měsíců je to neuvěřitelný pokrok. Máme radost, že jsme mohli pomoci.

Kateřina Filingerová, vedoucí dětské skupiny

Chci pomoci dětem, kterým život naložil

Jedenáctiletý Michal vyrůstá v pěstounské péči u své tety. Maminka mu zemřela a táta je krátce ve výkonu trestu. Tetě se svěřil, že ho škola nebaví a nechce nikoho poslouchat. Spolužáci s ním nekamarádí a posmívají se mu. Teta netušila, co dělat. Nakonec se rozhodla jít na besedu, kterou ve škole organizovali naši poradci. Po besedě se poradkyni svěřila, co ji trápí. Nebyla už nejmladší, sama děti neměla a nerozuměla tomu, co se v Michalovi děje.
Na společné schůzce s poradkyní probraly Michalovy potíže ve škole. V poslední době přibral, proto nemá rád tělocvik. Nejí a snaží se zhubnout. Problémy má i v češtině. Míša se svěřil, že když se cítí hodně špatně, zapomene na vše a myslí jen na hezké věci. Denní snění ho odvádí od ošklivých myšlenek, ale problémy ve škole se potom ještě stupňují. Míša je často „mimo“ a vůbec nevnímá, co se kolem něj děje.
Poradkyně spojila Michalovu tetu s klíčovou pracovnicí Rodiny v centru, která dlouhodobě pracuje s pěstounskými rodinami. Dále domluvily Míšovi konzultaci s psychologem. Michal navštívil i pedagogicko-psychologickou poradnu, aby se zjistilo, zda problémy v češtině nejsou způsobeny poruchou učení. Navíc poradkyně zorganizovala setkání s vedením školy a s učitelkou českého jazyka. Paní učitelka přislíbila, že k Michalovi bude přistupovat individuálně.
Míšovo trauma z úmrtí maminky bylo daleko větší, než si všichni mysleli. Po vyhodnocení situace psychologem Michal absolvoval vyšetření na psychiatrii. Užívá léky, aby situaci lépe zvládal, a dál chodí na terapie. V pedagogicko-psychologické poradně byla diagnostikována dyslexie, proto se v angličtině a češtině učí podle individuálního plánu. I Michalova teta začala chodit na konzultace k psychologovi. Snaží se pochopit dospívajícího chlapce, aby se jí i Michalovi ve společné domácnosti žilo co nejlépe.

Chci pomoci dětem, kterým život naložil

Do dluhové poradny přišla mladá, zkroušená žena. Rozplakala se hned, jak jsme začali probírat podrobnosti jejího případu. Omlouvala se sama za sebe. Půl roku sbírala odvahu přijít k nám do poradny. Bála se, že si budeme myslet, že je neschopná a navždy ztracená.
Jana se rozvedla. Z manželství jí zůstaly nejen dvě zdravé děti, které má ve své péči, ale i dluhy. Rozvodové řízení trvalo celý rok. Jana už nežila s manželem ve společné domácnosti. Manžel si i v této době půjčoval peníze a dluhy narůstaly. Protože Jana s manželem ještě neměli vypořádáno společné jmění manželů, byly i tyto nové dluhy její. Janu neustále telefonicky bombardovali věřitelé. Bála se, že ji exekutoři navštíví a zabaví věci, které jí zůstaly.
Během našich prvních schůzek jsme s Janou mluvili o tom, že každá situace se dá rozuzlit, když v sobě člověk najde sílu a pustí se do překonávání potíží. Společně jsme navštívili advokátku, která bezplatně vypracovala žalobu o vypořádání společného jmění manželů. Zastupovala Janu v soudním jednání a díky tomu dlužná částka klesla. V dalším kroku jsme společně s klientkou začali aktivně kontaktovat věřitele, abychom zjistili aktuální dlužnou částku. Spočítali jsme, že klientka není schopná své dluhy platit. Dlužné částky v exekucích stále narůstaly a klientka měla i další závazky, které ještě v exekuci nebyly. Naštěstí Jana měla dlouhodobé zaměstnání, nic tedy nebránilo podání návrhu na oddlužení. Nyní už prvním rokem řádně splácí insolvenci. Díky tomu je klidná a může věnovat svoji energii dětem a žít šťastnější život.

Jedenáctiletý Tomášek se ve škole občas popral, byl drzý na učitele a spolužáci se ho stranili. Z pohledu dospělého obyčejné zlobivé dítě. Ve škole často chyběl a maminka mu psala omluvenku pro nepřítomnost z rodinných důvodů nebo nevolnost. Jednou se na tělocviku ukázalo, že Tomáš nemůže hrát vybíjenou, protože má naraženou pravou ruku, a také řezné rány na nohou i rukou. Během rozhovoru s poradkyní ve škole Tomášek přiznal, že si řezné rány dělá sám, protože chce, aby si ho máma více všímala. Doma se máma s tátou pořád hádají a táta mámu někdy i uhodí. Naposledy když se hádali, připletl se Tomášek mezi ně a táta do něj strčil. Poradkyně pro rodiče se setkala a Tomášovou matkou. Matka zpočátku odmítala Tomášova slova, ale nakonec potvrdila, že doma občas létají talíře, a souhlasila s psychologickou konzultací. Tomášův otec konzultace odmítl.
Maminka během terapie často popírala, co Tomáš říkal, popisovala skutečnosti jinak a zlehčovala jeho pocity. Sebepoškozování považovala za projev počínající puberty a doufala, že to syna brzo přejde samo. Terapeutka je po nějaké době rozdělila a začali chodit na terapii každý sám. Tomášek o samotě s terapeutkou často mluvil o strachu a úzkosti, která ho v noci budí, a to i když je doma náhodou klid. Hodně se bál o maminku, mladšího brášku a taky měl strach ze svého táty. Přiznal, že když má největší úzkost, vezme žiletku a řízne se. Tahle bolest všechno přehluší.
Matka po nějaké době přestala docházet na konzultace, protože situace doma se trochu zklidnila. Podle Tomáška si jej maminka více všímá, často si spolu povídají, a tak je Tomáš spokojenější a klidnější. Na konzultace však Tomáš chodí dál. Učí se upozorňovat dospěláky na své trápení jinak než tím, že se sám zraní a ventiluje tak svou zlost a bezmoc. Učí se vyrovnat se svými strachy i nedořešenou situací, ve které doma žije. Některé věci Tomáš sám nezmění, ale učí se s nimi žít. Když se setká s agresí, umí se ozvat a má se kam obrátit o pomoc, aby v tom nebyl sám. A to se mu v životě bude ještě moc hodit.

Sourozenci Matěj a Markéta (8 a 9 let) po čtyřletém pobytu v dětském domově našli pěstounskou rodinu. Sourozenci pochází z velké rodiny. Jejich sestry vyrůstají u prarodičů, nejmladší roční sourozenec je v péči matky, která je v domácím vězení. Otec žije v Plzni. Všichni příbuzní se chtějí s Matějem a Markétou potkávat. Jako první se s dětmi potkal otec přímo v naší provozovně. Měsíc po otci se ozvala matka s prarodiči, kteří chtěli děti také vidět. Oba sourozenci si v tu dobu zvykali si na novou školu, a proto se schůzka odložila. Obě rodiny, pěstounská i biologická, byly setkání nakloněné a dobře spolu vycházely.
Naplánované setkání se však muselo znovu odložit, protože sestra Matěje a Markéty si sáhla na život. Obě rodiny začaly být netrpělivé a potkaly se bez naší asistence. Setkání se však nevydařilo. Zjistili jsme, že jsou děti vystrašené z povídání se sestrou o jejím pokusu vzít si život. Rychle jsme zasáhli a zapojili psychologa. Sourozenci se dostávali pod tlak biologických rodičů, kteří je chtěli vidět co nejdříve. Pro děti to začalo být neúnosné –  hodně emocí, lidí a podnětů.
Museli jsme přistoupit k případové konferenci, na kterou jsme pozvali zainteresované dospělé i odborníky. Konference byla velmi náročná. Hledali jsme kompromis, který děti ochrání od dalších traumatizujících setkání i od tlaku biologických příbuzných. Příbuzným pomohl pohled odborníků, kteří dokáží objektivně vyhodnotit celou situaci i zájmy dětí. Společně jsme připravili plán setkávání v našem komunitním centru za asistence klíčových pracovnic. Situace je pod kontrolou a v případě emočně vypjatých situací můžeme zasáhnout a děti ochránit.

Anamnéza: Bára 19 let. Studentka střední školy. Bára se potýká s mentální anorexií už od 12 let. První hospitalizace ve 14 letech.
Počátkem roku 2018 jsem se s Bárou setkal poprvé. Objednala se na konzultaci a vyžádala si přímo mě. Během prvního setkání vyplynulo, že její problém bude mentální anorexie. Informoval jsem Báru, že o této problematice v podstatě nic nevím, že nejsem odborník. Ale Bára stejně trvala na rozhovorech se mnou. Napadlo mě připodobnit její problém s anorexií člověku závislému na drogách. Takový člověk si myslí, že má drogy pod kontrolou, ale ve skutečnosti je to naopak. Drogy mají pod kontrolou jeho.
Báru jsem spojil s odborným terapeutem. Začala k němu pravidelně docházet. Spolu jsme problém rozebírali metodami sociální práce – řadou mapovacích a motivačních rozhovorů. Bára mluvila o jídle a rituálech s ním spojených.  Já jsem většinou její výroky parafrázoval a přirovnával k běžným věcem, např. auto bez benzínu taky nejede. Během pár měsíců soustavné práce a hlavně díky velké Bářině motivaci nakonec překonala bariéry v sobě a začala navštěvovat specialistu na poruchy příjmu potravy. Po půl roce absolvovala léčbu na specializovaném oddělení.
Po absolvování léčby se mnou Bára opět navázala kontakt. Podle posledních informací, které mám, Bára dál bojuje a bude bojovat ještě dlouho. A to je dobrá zpráva, protože mentální anorexie, stejně jako závislost, je běh na dlouhou trať, který se dá vyhrát.

Oldřich Prokop, kontaktní pracovník

Martínek se narodil na konci roku 2019.  Po narození zůstal sám bez rodičů. Nakonec se na něj usmálo štěstí a z porodnice nešel do kojeneckého ústavu, ale do přechodné pěstounské péče. Krajský úřad, který eviduje zájemce o adopci, rychle vytipoval vhodné rodiče a kontaktoval Rodinu v centru, aby pomohla s přechodem Martínka do nové rodiny.
První seznamovací schůzka obou rodin a děťátka proběhla na konci února. Zpravidla probíhá v neutrálních prostorách, kde sídlí doprovázející organizace Rodina v centru. Pracovnice doprovázející organizace se snaží zajistit příjemnou atmosféru a předají informace o tom, jak vše bude probíhat, aby se pěstouni i rodiče na situaci dobře připravili a přechod do případné nové rodiny proběhl pro dítě hladce.
Přechodní pěstouni jsou profesionálové, kteří jsou za práci placení. Kdykoli jsou připraveni přijmout do své rodiny dítě, které u nich zůstává maximálně rok. Tvoří pro dítě rodinu, aby nemuselo vyrůstat v ústavu.  Žijí s vědomím, že dítě předají do dlouhodobé pěstounské péče, do adopce nebo zpět do biologické rodiny. Všichni pěstouni spolupracují s doprovázející organizací, která jim pomáhá odborně řešit všechny složité situace související s péčí o dítě.
V polovině března měl Martínek za sebou už 8 setkání s adoptivními rodiči. A pak do celého procesu předávání dítěte vstoupila omezení nařízená vládou v souvislosti se šířením nákazy Covid-19. Osobní návštěvy byly vzhledem k omezení volného pohybu osob po společné domluvě přerušeny. Rodiny zůstaly nadále zejména v telefonickém a v elektronickém kontaktu, posílali si fotky a videa.
Když se žadatelé o adopci rozhodnou, že by děťátko chtěli, rozjíždí se kolo činností, zařizování, domlouvání a předávání informací: žadatelé se obrátí na OSPOD, sepíšou zde návrh a podají jej k soudu, který rozhodne o osvojení dítěte. Doprovázející organizace domluví průběh dalších návštěv, sladí termíny a možnosti obou rodin. Zjišťuje, co je aktuálně potřeba a jak na celé dění děťátko reaguje, snaží se mu co nejvíce usnadnit velkou změnu v životě. Přechodní pěstouni si s novými rodiči předávají důležité informace – na co je dítě během dne zvyklé, co jí, jak reaguje, co ho pomáhá uklidnit, způsob uspávání apod. Během společných návštěv si děťátko rodiče nakoukává, načichává, poznává jejich dotyk. Noví rodiče si postupně zkoušejí krmení, přebalování, oblékání, mytí apod. Tato setkání se zpravidla uskutečňují už u přechodných pěstounů doma.
Aby děťátko nezažilo při přechodu do nové rodiny tolik změn najednou, snaží se pracovnice Rodiny v centru zajistit, aby děťátko mělo alespoň zpočátku většinu toho, na co je zvyklé a co je mu blízké. V praxi to znamená např. i používání stejného kojeneckého mléka, stejné lahvičky na pití nebo stejného pracího prášku, na jehož vůni je miminko zvyklé. Často noví rodiče přivezou děťátku dečku nebo pár kousků oblečení, aby načichlo vůní, kterou miminko zná. Dítě se s věcmi seznámí ve známém prostředí a pak si je vezme s sebou do nové rodiny. Martínkovi přivezla adoptivní maminka už na první schůzku vlastnoručně ušitou hračku. Pěstouni jsou zase ochotní do prvních dnů novým rodičům půjčit své věci, které miminko používalo – lahvičku, kolotoč nebo třeba košík, ve kterém děťátko spalo.
Co dál? Zastavit proces předávání a začít, až se vládní opatření uvolní? U malých miminek může hrát roli každý den, každý detail může proces předávání narušit. Další postup Rodina v centru konzultovala s OSPODEM i krajským úřadem. Naštěstí byl soud velmi vstřícný a zareagoval rychle. Na konci března bylo vydáno rozhodnutí o svěření do osvojení novým rodičům.  Se souhlasem obou rodin se uskutečnila další setkání, aby se znovu navázal a „oživil“ kontakt. Martínek reagoval velmi dobře, přerušení trvalo jen dva týdny, a tak šel Martínek na začátku dubna do své rodiny, kde už zůstane a kde bude vyrůstat.

Chci pomoci dětem, kterým život naložil

Registrační číslo projektu: CZ.06.2.56/0.0/0.0/18_103/0010459
Fyzická realizace projektu: 1. 1. 2017 – 31. 12. 2020
Cíl projektu: Hlavním cílem je zvýšit kvalitu a dostupnost služeb vedoucích k sociální inkluzi osob sociálně vyloučených nebo ohrožených sociálním vyloučením. Obyvatelé Nového Boru získají zázemí, ve kterém budou moci zlepšit kvalitu svého života. V centru budou provozovány tři sociální služby registrované dle zákona o sociálních službách: nízkoprahové zařízení pro děti a mládež (NZDM), sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi (SAS) a odborné sociální poradenství (OSP). Vybudováním a provozem sociálního centra se zvýší schopnost jedinců i celých rodin začlenit se do společnosti při současném respektování jejich potřeb a zájmů. Děti a mladí dospělí získají místo pro smysluplné trávení volného času, zvýšení odolnosti vůči sociálně
patologickým jevům a motivaci k úsilí po změně ve způsobu života a udržení pozitivních změn.
Cílová skupina:
Osoby ohrožené sociálním vyloučením: Děti a mládež ve věku 6 až 26 let pocházející ze sociálně nepodnětného prostředí. Rodiny s dětmi do 18 let, u nichž je ohrožen správný vývoj dítěte z důvodu dlouhodobé nepříznivé sociální situace rodiny. Dospělí, kteří se dlouhodobě ocitají v nepříznivé životní situaci, ze které si vlastními silami nedokáží pomoci.
Aktivity projektu:
V přípravné fázi projektu bylo uskutečněno výběrové řízení na Zpracování projektové dokumentace k výstavbě centra a byla podepsána smlouva s vítězem soutěže. Hlavní aktivity realizační fáze sestávají z přípravy výběrového řízení na dodavatele stavby, výběrového řízení na dodavatele vnitřního vybavení, výstavby Domu rodiny, nákupu vnitřního vybavení domu a pořízení automobilu pro účely poskytování sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Vedlejší aktivity realizační fáze projektu zahrnují nákup pozemků pro výstavbu, nákup a osazení zeleně v okolí budovy, vybudování parkovacích stání v rámci areálu nezbytné pro provoz zařízení, zabezpečení výstavby a zajištění povinné publicity projektu. Ukončení realizace projektu bude spočívat v kolaudaci budovy a uvedení do provozu.

Projekt stavby je financován z Evropského fondu regionálního rozvoje prostřednictvím Integrovaného regionálního operačního programu a ze státního rozpočtu České republiky.

Slávek začal přicházet na náš klub pravidelně. Našel si zde bezpečné místo, kde si sedl a sledoval dění. Pozoroval okolí, jak se baví ostatní kluci a hrají fotbálek. Na otázku, jestli se k nim nepřidá, odpověděl: ,,Nejsem tak dobrej a oni se mi smějou.“
Slávek je žákem Praktické školy a v mnoha oblastech není tak zdatný jako někteří kluci. Proto se často stává terčem posměchu i nadávek. Ani doma nemá dobré zázemí a dostatečnou podporu. Je z vícečetné rodiny a žije ve stísněných prostorech malé domácnosti. Rodiče nemají peníze. Nepodporují Slávka v tom, aby někam chodil a poznával nové věci.
Po měsíci v klubu našel Slávek odvahu. Začali jsme spolu vést rozhovory, které se postupem času stali důvěrné. Řešili jsme problémy, které ho trápí: konflikt s kamarádem, osamělost ve škole i doma. Slávek si vůbec nevěřil si. Rozhovory posílily jeho sebedůvěru , postupně se osmělil a pustil do společných aktivit spolu s ostatními kluky na klubu. Začal si s nimi povídat. Nejvíc ho bavil fotbálek a tak tvrdě trénoval. Po čase byl vidět úsměv na jeho tváři, cítil se lépe ve společnosti dětí a najednou dokázal věci, které si před pár měsíci ani netroufal říci nahlas. Dostal se do finále krajského turnaje ve fotbálku. A nakonec tak dokázal mnohem víc než kluci, kteří se mu dříve posmívali. Byl to jeho první úspěch vydobytý vlastním úsilím.
Slávek už ví, že život není jednoznačný a že každý má možnost vybrat si cestu. My jsme tu od toho, abychom dětem tu cestu pomáhali najít a podpořili jejich první krůčky.

Chci pomoci dětem, kterým život naložil

Matouš se přistěhoval společně s rodiči do Čech z Polska. V současné době chodí do páté třídy základní školy. Společně s přestěhováním se s rodinou nesla minulost, která Matouše zjevně zatěžovala. Matoušova maminka zemřela, když byl malý. Nevlastní matka měla s Matoušem velice špatný vztah. Jen na něj křičela a ponižovala jej. Otec byl od rána do večera v práci. Problémy s učením začaly už v Polsku, kde Matouš propadl z matematiky. Nyní se přidala slabá znalost češtiny, která ovlivňovala i výsledky v ostatních předmětech.
Matoušovy potíže se začaly projevovat ve třídě. Třídní učitelka si všimla častých strkanic, pláče některých dívek a naštvanosti chlapců. A proto svolala se souhlasem všech rodičů a žáků mediaci, kterou vedly zkušené mediátorky. Mediace odhalila, že ve třídě se objevují známky šikany ze strany Matouše. Volal tak po pozornosti, kterou marně hledal u svých rodičů.
Poradce pro rodiče doprovodil Matouše a jeho rodiče do pedagogicko-psychologické poradny, kde byla odhalena dyskalkulie, a proto byl Matoušovi nastaven individuální vzdělávací plán. Matoušův prospěch se velice zlepšil a Matouš zapadl do kolektivu. Spolužáci ho přestali odmítat.
Odborný garant rodině doporučil specializovanou pomoc ve Středisku výchovné péče. Matouš na sobě začal pracovat a i rodiče pochopili, že mu musí pomoci. Nastavila se nová pravidla ve škole i doma. Matouš začal docházet do terapeutické skupiny, kde viděl i ostatní děti s podobnými problémy, a naučil se je řešit.