Jedenáctiletý Michal vyrůstá v pěstounské péči u své tety. Maminka mu zemřela a táta je krátce ve výkonu trestu. Tetě se svěřil, že ho škola nebaví a nechce nikoho poslouchat. Spolužáci s ním nekamarádí a posmívají se mu. Teta netušila, co dělat. Nakonec se rozhodla jít na besedu, kterou ve škole organizovali naši poradci. Po besedě se poradkyni svěřila, co ji trápí. Nebyla už nejmladší, sama děti neměla a nerozuměla tomu, co se v Michalovi děje.
Na společné schůzce s poradkyní probraly Michalovy potíže ve škole. V poslední době přibral, proto nemá rád tělocvik. Nejí a snaží se zhubnout. Problémy má i v češtině. Míša se svěřil, že když se cítí hodně špatně, zapomene na vše a myslí jen na hezké věci. Denní snění ho odvádí od ošklivých myšlenek, ale problémy ve škole se potom ještě stupňují. Míša je často „mimo“ a vůbec nevnímá, co se kolem něj děje.
Poradkyně spojila Michalovu tetu s klíčovou pracovnicí Rodiny v centru, která dlouhodobě pracuje s pěstounskými rodinami. Dále domluvily Míšovi konzultaci s psychologem. Michal navštívil i pedagogicko-psychologickou poradnu, aby se zjistilo, zda problémy v češtině nejsou způsobeny poruchou učení. Navíc poradkyně zorganizovala setkání s vedením školy a s učitelkou českého jazyka. Paní učitelka přislíbila, že k Michalovi bude přistupovat individuálně.
Míšovo trauma z úmrtí maminky bylo daleko větší, než si všichni mysleli. Po vyhodnocení situace psychologem Michal absolvoval vyšetření na psychiatrii. Užívá léky, aby situaci lépe zvládal, a dál chodí na terapie. V pedagogicko-psychologické poradně byla diagnostikována dyslexie, proto se v angličtině a češtině učí podle individuálního plánu. I Michalova teta začala chodit na konzultace k psychologovi. Snaží se pochopit dospívajícího chlapce, aby se jí i Michalovi ve společné domácnosti žilo co nejlépe.

Do dluhové poradny přišla mladá, zkroušená žena. Rozplakala se hned, jak jsme začali probírat podrobnosti jejího případu. Omlouvala se sama za sebe. Půl roku sbírala odvahu přijít k nám do poradny. Bála se, že si budeme myslet, že je neschopná a navždy ztracená.
Jana se rozvedla. Z manželství jí zůstaly nejen dvě zdravé děti, které má ve své péči, ale i dluhy. Rozvodové řízení trvalo celý rok. Jana už nežila s manželem ve společné domácnosti. Manžel si i v této době půjčoval peníze a dluhy narůstaly. Protože Jana s manželem ještě neměli vypořádáno společné jmění manželů, byly i tyto nové dluhy její. Janu neustále telefonicky bombardovali věřitelé. Bála se, že ji exekutoři navštíví a zabaví věci, které jí zůstaly.
Během našich prvních schůzek jsme s Janou mluvili o tom, že každá situace se dá rozuzlit, když v sobě člověk najde sílu a pustí se do překonávání potíží. Společně jsme navštívili advokátku, která bezplatně vypracovala žalobu o vypořádání společného jmění manželů. Zastupovala Janu v soudním jednání a díky tomu dlužná částka klesla. V dalším kroku jsme společně s klientkou začali aktivně kontaktovat věřitele, abychom zjistili aktuální dlužnou částku. Spočítali jsme, že klientka není schopná své dluhy platit. Dlužné částky v exekucích stále narůstaly a klientka měla i další závazky, které ještě v exekuci nebyly. Naštěstí Jana měla dlouhodobé zaměstnání, nic tedy nebránilo podání návrhu na oddlužení. Nyní už prvním rokem řádně splácí insolvenci. Díky tomu je klidná a může věnovat svoji energii dětem a žít šťastnější život.

Jedenáctiletý Tomášek se ve škole občas popral, byl drzý na učitele a spolužáci se ho stranili. Z pohledu dospělého obyčejné zlobivé dítě. Ve škole často chyběl a maminka mu psala omluvenku pro nepřítomnost z rodinných důvodů nebo nevolnost. Jednou se na tělocviku ukázalo, že Tomáš nemůže hrát vybíjenou, protože má naraženou pravou ruku, a také řezné rány na nohou i rukou. Během rozhovoru s poradkyní ve škole Tomášek přiznal, že si řezné rány dělá sám, protože chce, aby si ho máma více všímala. Doma se máma s tátou pořád hádají a táta mámu někdy i uhodí. Naposledy když se hádali, připletl se Tomášek mezi ně a táta do něj strčil. Poradkyně pro rodiče se setkala a Tomášovou matkou. Matka zpočátku odmítala Tomášova slova, ale nakonec potvrdila, že doma občas létají talíře, a souhlasila s psychologickou konzultací. Tomášův otec konzultace odmítl.
Maminka během terapie často popírala, co Tomáš říkal, popisovala skutečnosti jinak a zlehčovala jeho pocity. Sebepoškozování považovala za projev počínající puberty a doufala, že to syna brzo přejde samo. Terapeutka je po nějaké době rozdělila a začali chodit na terapii každý sám. Tomášek o samotě s terapeutkou často mluvil o strachu a úzkosti, která ho v noci budí, a to i když je doma náhodou klid. Hodně se bál o maminku, mladšího brášku a taky měl strach ze svého táty. Přiznal, že když má největší úzkost, vezme žiletku a řízne se. Tahle bolest všechno přehluší.
Matka po nějaké době přestala docházet na konzultace, protože situace doma se trochu zklidnila. Podle Tomáška si jej maminka více všímá, často si spolu povídají, a tak je Tomáš spokojenější a klidnější. Na konzultace však Tomáš chodí dál. Učí se upozorňovat dospěláky na své trápení jinak než tím, že se sám zraní a ventiluje tak svou zlost a bezmoc. Učí se vyrovnat se svými strachy i nedořešenou situací, ve které doma žije. Některé věci Tomáš sám nezmění, ale učí se s nimi žít. Když se setká s agresí, umí se ozvat a má se kam obrátit o pomoc, aby v tom nebyl sám. A to se mu v životě bude ještě moc hodit.

Sourozenci Matěj a Markéta (8 a 9 let) po čtyřletém pobytu v dětském domově našli pěstounskou rodinu. Sourozenci pochází z velké rodiny. Jejich sestry vyrůstají u prarodičů, nejmladší roční sourozenec je v péči matky, která je v domácím vězení. Otec žije v Plzni. Všichni příbuzní se chtějí s Matějem a Markétou potkávat. Jako první se s dětmi potkal otec přímo v naší provozovně. Měsíc po otci se ozvala matka s prarodiči, kteří chtěli děti také vidět. Oba sourozenci si v tu dobu zvykali si na novou školu, a proto se schůzka odložila. Obě rodiny, pěstounská i biologická, byly setkání nakloněné a dobře spolu vycházely.
Naplánované setkání se však muselo znovu odložit, protože sestra Matěje a Markéty si sáhla na život. Obě rodiny začaly být netrpělivé a potkaly se bez naší asistence. Setkání se však nevydařilo. Zjistili jsme, že jsou děti vystrašené z povídání se sestrou o jejím pokusu vzít si život. Rychle jsme zasáhli a zapojili psychologa. Sourozenci se dostávali pod tlak biologických rodičů, kteří je chtěli vidět co nejdříve. Pro děti to začalo být neúnosné –  hodně emocí, lidí a podnětů.
Museli jsme přistoupit k případové konferenci, na kterou jsme pozvali zainteresované dospělé i odborníky. Konference byla velmi náročná. Hledali jsme kompromis, který děti ochrání od dalších traumatizujících setkání i od tlaku biologických příbuzných. Příbuzným pomohl pohled odborníků, kteří dokáží objektivně vyhodnotit celou situaci i zájmy dětí. Společně jsme připravili plán setkávání v našem komunitním centru za asistence klíčových pracovnic. Situace je pod kontrolou a v případě emočně vypjatých situací můžeme zasáhnout a děti ochránit.

Anamnéza: Bára 19 let. Studentka střední školy. Bára se potýká s mentální anorexií už od 12 let. První hospitalizace ve 14 letech.
Počátkem roku 2018 jsem se s Bárou setkal poprvé. Objednala se na konzultaci a vyžádala si přímo mě. Během prvního setkání vyplynulo, že její problém bude mentální anorexie. Informoval jsem Báru, že o této problematice v podstatě nic nevím, že nejsem odborník. Ale Bára stejně trvala na rozhovorech se mnou. Napadlo mě připodobnit její problém s anorexií člověku závislému na drogách. Takový člověk si myslí, že má drogy pod kontrolou, ale ve skutečnosti je to naopak. Drogy mají pod kontrolou jeho.
Báru jsem spojil s odborným terapeutem. Začala k němu pravidelně docházet. Spolu jsme problém rozebírali metodami sociální práce – řadou mapovacích a motivačních rozhovorů. Bára mluvila o jídle a rituálech s ním spojených.  Já jsem většinou její výroky parafrázoval a přirovnával k běžným věcem, např. auto bez benzínu taky nejede. Během pár měsíců soustavné práce a hlavně díky velké Bářině motivaci nakonec překonala bariéry v sobě a začala navštěvovat specialistu na poruchy příjmu potravy. Po půl roce absolvovala léčbu na specializovaném oddělení.
Po absolvování léčby se mnou Bára opět navázala kontakt. Podle posledních informací, které mám, Bára dál bojuje a bude bojovat ještě dlouho. A to je dobrá zpráva, protože mentální anorexie, stejně jako závislost, je běh na dlouhou trať, který se dá vyhrát.

Oldřich Prokop, kontaktní pracovník

Martínek se narodil na konci roku 2019.  Po narození zůstal sám bez rodičů. Nakonec se na něj usmálo štěstí a z porodnice nešel do kojeneckého ústavu, ale do přechodné pěstounské péče. Krajský úřad, který eviduje zájemce o adopci, rychle vytipoval vhodné rodiče a kontaktoval Rodinu v centru, aby pomohla s přechodem Martínka do nové rodiny.
První seznamovací schůzka obou rodin a děťátka proběhla na konci února. Zpravidla probíhá v neutrálních prostorách, kde sídlí doprovázející organizace Rodina v centru. Pracovnice doprovázející organizace se snaží zajistit příjemnou atmosféru a předají informace o tom, jak vše bude probíhat, aby se pěstouni i rodiče na situaci dobře připravili a přechod do případné nové rodiny proběhl pro dítě hladce.
Přechodní pěstouni jsou profesionálové, kteří jsou za práci placení. Kdykoli jsou připraveni přijmout do své rodiny dítě, které u nich zůstává maximálně rok. Tvoří pro dítě rodinu, aby nemuselo vyrůstat v ústavu.  Žijí s vědomím, že dítě předají do dlouhodobé pěstounské péče, do adopce nebo zpět do biologické rodiny. Všichni pěstouni spolupracují s doprovázející organizací, která jim pomáhá odborně řešit všechny složité situace související s péčí o dítě.
V polovině března měl Martínek za sebou už 8 setkání s adoptivními rodiči. A pak do celého procesu předávání dítěte vstoupila omezení nařízená vládou v souvislosti se šířením nákazy Covid-19. Osobní návštěvy byly vzhledem k omezení volného pohybu osob po společné domluvě přerušeny. Rodiny zůstaly nadále zejména v telefonickém a v elektronickém kontaktu, posílali si fotky a videa.
Když se žadatelé o adopci rozhodnou, že by děťátko chtěli, rozjíždí se kolo činností, zařizování, domlouvání a předávání informací: žadatelé se obrátí na OSPOD, sepíšou zde návrh a podají jej k soudu, který rozhodne o osvojení dítěte. Doprovázející organizace domluví průběh dalších návštěv, sladí termíny a možnosti obou rodin. Zjišťuje, co je aktuálně potřeba a jak na celé dění děťátko reaguje, snaží se mu co nejvíce usnadnit velkou změnu v životě. Přechodní pěstouni si s novými rodiči předávají důležité informace – na co je dítě během dne zvyklé, co jí, jak reaguje, co ho pomáhá uklidnit, způsob uspávání apod. Během společných návštěv si děťátko rodiče nakoukává, načichává, poznává jejich dotyk. Noví rodiče si postupně zkoušejí krmení, přebalování, oblékání, mytí apod. Tato setkání se zpravidla uskutečňují už u přechodných pěstounů doma.
Aby děťátko nezažilo při přechodu do nové rodiny tolik změn najednou, snaží se pracovnice Rodiny v centru zajistit, aby děťátko mělo alespoň zpočátku většinu toho, na co je zvyklé a co je mu blízké. V praxi to znamená např. i používání stejného kojeneckého mléka, stejné lahvičky na pití nebo stejného pracího prášku, na jehož vůni je miminko zvyklé. Často noví rodiče přivezou děťátku dečku nebo pár kousků oblečení, aby načichlo vůní, kterou miminko zná. Dítě se s věcmi seznámí ve známém prostředí a pak si je vezme s sebou do nové rodiny. Martínkovi přivezla adoptivní maminka už na první schůzku vlastnoručně ušitou hračku. Pěstouni jsou zase ochotní do prvních dnů novým rodičům půjčit své věci, které miminko používalo – lahvičku, kolotoč nebo třeba košík, ve kterém děťátko spalo.
Co dál? Zastavit proces předávání a začít, až se vládní opatření uvolní? U malých miminek může hrát roli každý den, každý detail může proces předávání narušit. Další postup Rodina v centru konzultovala s OSPODEM i krajským úřadem. Naštěstí byl soud velmi vstřícný a zareagoval rychle. Na konci března bylo vydáno rozhodnutí o svěření do osvojení novým rodičům.  Se souhlasem obou rodin se uskutečnila další setkání, aby se znovu navázal a „oživil“ kontakt. Martínek reagoval velmi dobře, přerušení trvalo jen dva týdny, a tak šel Martínek na začátku dubna do své rodiny, kde už zůstane a kde bude vyrůstat.

Registrační číslo projektu: CZ.06.2.56/0.0/0.0/18_103/0010459
Fyzická realizace projektu: 1. 1. 2017 – 31. 12. 2020
Cíl projektu: Hlavním cílem je zvýšit kvalitu a dostupnost služeb vedoucích k sociální inkluzi osob sociálně vyloučených nebo ohrožených sociálním vyloučením. Obyvatelé Nového Boru získají zázemí, ve kterém budou moci zlepšit kvalitu svého života. V centru budou provozovány tři sociální služby registrované dle zákona o sociálních službách: nízkoprahové zařízení pro děti a mládež (NZDM), sociálně aktivizační služba pro rodiny s dětmi (SAS) a odborné sociální poradenství (OSP). Vybudováním a provozem sociálního centra se zvýší schopnost jedinců i celých rodin začlenit se do společnosti při současném respektování jejich potřeb a zájmů. Děti a mladí dospělí získají místo pro smysluplné trávení volného času, zvýšení odolnosti vůči sociálně
patologickým jevům a motivaci k úsilí po změně ve způsobu života a udržení pozitivních změn.
Cílová skupina:
Osoby ohrožené sociálním vyloučením: Děti a mládež ve věku 6 až 26 let pocházející ze sociálně nepodnětného prostředí. Rodiny s dětmi do 18 let, u nichž je ohrožen správný vývoj dítěte z důvodu dlouhodobé nepříznivé sociální situace rodiny. Dospělí, kteří se dlouhodobě ocitají v nepříznivé životní situaci, ze které si vlastními silami nedokáží pomoci.
Aktivity projektu:
V přípravné fázi projektu bylo uskutečněno výběrové řízení na Zpracování projektové dokumentace k výstavbě centra a byla podepsána smlouva s vítězem soutěže. Hlavní aktivity realizační fáze sestávají z přípravy výběrového řízení na dodavatele stavby, výběrového řízení na dodavatele vnitřního vybavení, výstavby Domu rodiny, nákupu vnitřního vybavení domu a pořízení automobilu pro účely poskytování sociálně aktivizační služby pro rodiny s dětmi. Vedlejší aktivity realizační fáze projektu zahrnují nákup pozemků pro výstavbu, nákup a osazení zeleně v okolí budovy, vybudování parkovacích stání v rámci areálu nezbytné pro provoz zařízení, zabezpečení výstavby a zajištění povinné publicity projektu. Ukončení realizace projektu bude spočívat v kolaudaci budovy a uvedení do provozu.

Projekt stavby je financován z Evropského fondu regionálního rozvoje prostřednictvím Integrovaného regionálního operačního programu a ze státního rozpočtu České republiky.

Slávek začal přicházet na náš klub pravidelně. Našel si zde bezpečné místo, kde si sedl a sledoval dění. Pozoroval okolí, jak se baví ostatní kluci a hrají fotbálek. Na otázku, jestli se k nim nepřidá, odpověděl: ,,Nejsem tak dobrej a oni se mi smějou.“
Slávek je žákem Praktické školy a v mnoha oblastech není tak zdatný jako někteří kluci. Proto se často stává terčem posměchu i nadávek. Ani doma nemá dobré zázemí a dostatečnou podporu. Je z vícečetné rodiny a žije ve stísněných prostorech malé domácnosti. Rodiče nemají peníze. Nepodporují Slávka v tom, aby někam chodil a poznával nové věci.
Po měsíci v klubu našel Slávek odvahu. Začali jsme spolu vést rozhovory, které se postupem času stali důvěrné. Řešili jsme problémy, které ho trápí: konflikt s kamarádem, osamělost ve škole i doma. Slávek si vůbec nevěřil si. Rozhovory posílily jeho sebedůvěru , postupně se osmělil a pustil do společných aktivit spolu s ostatními kluky na klubu. Začal si s nimi povídat. Nejvíc ho bavil fotbálek a tak tvrdě trénoval. Po čase byl vidět úsměv na jeho tváři, cítil se lépe ve společnosti dětí a najednou dokázal věci, které si před pár měsíci ani netroufal říci nahlas. Dostal se do finále krajského turnaje ve fotbálku. A nakonec tak dokázal mnohem víc než kluci, kteří se mu dříve posmívali. Byl to jeho první úspěch vydobytý vlastním úsilím.
Slávek už ví, že život není jednoznačný a že každý má možnost vybrat si cestu. My jsme tu od toho, abychom dětem tu cestu pomáhali najít a podpořili jejich první krůčky.

Matouš se přistěhoval společně s rodiči do Čech z Polska. V současné době chodí do páté třídy základní školy. Společně s přestěhováním se s rodinou nesla minulost, která Matouše zjevně zatěžovala. Matoušova maminka zemřela, když byl malý. Nevlastní matka měla s Matoušem velice špatný vztah. Jen na něj křičela a ponižovala jej. Otec byl od rána do večera v práci. Problémy s učením začaly už v Polsku, kde Matouš propadl z matematiky. Nyní se přidala slabá znalost češtiny, která ovlivňovala i výsledky v ostatních předmětech.
Matoušovy potíže se začaly projevovat ve třídě. Třídní učitelka si všimla častých strkanic, pláče některých dívek a naštvanosti chlapců. A proto svolala se souhlasem všech rodičů a žáků mediaci, kterou vedly zkušené mediátorky. Mediace odhalila, že ve třídě se objevují známky šikany ze strany Matouše. Volal tak po pozornosti, kterou marně hledal u svých rodičů.
Poradce pro rodiče doprovodil Matouše a jeho rodiče do pedagogicko-psychologické poradny, kde byla odhalena dyskalkulie, a proto byl Matoušovi nastaven individuální vzdělávací plán. Matoušův prospěch se velice zlepšil a Matouš zapadl do kolektivu. Spolužáci ho přestali odmítat.
Odborný garant rodině doporučil specializovanou pomoc ve Středisku výchovné péče. Matouš na sobě začal pracovat a i rodiče pochopili, že mu musí pomoci. Nastavila se nová pravidla ve škole i doma. Matouš začal docházet do terapeutické skupiny, kde viděl i ostatní děti s podobnými problémy, a naučil se je řešit.

Hana navštívila naši poradnu v lednu 2018. Manžel ji opustil a odstěhoval se do zahraničí. Paní Hana zůstala sama se 3 dětmi a manželovými milionovými dluhy na krku. Velmi často jí telefonovali exekutoři, dokonce jí jeden navštívil i doma. Hana byla v té době na rodičovské dovolené s nejmladším dítětem. Zcela bezradná se obrátila na naši Dluhovou poradnu.
Vysvětlili jsme jí, s čím vším jí můžeme pomoci, a poskytli jsme jí emocionální podporu, kterou v tu dobu velmi potřebovala. Poté začala mravenčí práce s mapováním dluhů a jejich stabilizací. S Hanou jsme nastavili domácí rozpočet, splácení závazků a pomáhali jí vést hospodaření s finančními prostředky. Pomohli jsme i s podáním žádosti o rozvod, majetkovým vyrovnáním společného jmění manželů, svěřením dětí do péče a výživným. Manžel klientky přijel ze zahraničí k soudu a rozvod proběhl na první stání.
Haně jsme pomohli i se zajištěním sociálních dávek, na které měla nárok a které do té doby nepobírala. Společně jsme vyplnili všechny formuláře a doprovázeli ji na úřady a instituce. Pomohli jsme jí také s hledáním zaměstnání. Nakonec si Hana otevřela živnost, ve které se jí daří.
Nyní je Hana v insolvenci, pracuje v oboru, který má ráda a baví ji. Získala klid v životě a je to pro ni a její děti nový začátek. Ví, že několik let bude žít skromně. Její dluhy byly natolik vysoké, že by se s nimi potýkala do konce života. Situaci se podařilo zdárně vyřešit a nyní má konečně klid. Ví, že za několik let si bude žít stejně dobře jako ostatní.

Adam zůstal po rozvodu rodičů v péči otce. Matka o něj nejevila zájem. Táta střídal zaměstnání a ve volném čase někdy kouřil marihuanu s kamarády. Synovi se moc nevěnoval, a tak byl malý Adam hodně odkázaný sám na sebe.
Pozornost si však uměl vynutit. Ve škole byl neposedný, nesoustředěný a choval se agresivně ke svým spolužákům. Docházel na psychiatrickou ambulanci a užíval zklidňující léky.
S otcem si však stále méně rozuměl. Neměl oporu ani v kamarádech nebo ve škole.
Začal páchat první přestupky – chodil za školu, kradl peníze nebo užíval marihuanu. Táta se snažil synovo chování omlouvat a některé prohřešky i zakrývat. Poté co zbil spolužáka, kterému způsobil zranění s trvalými následky, se táta s Adamem sešli společně s dalšími odborníky na případové konferenci u nás v Rodině v centru. Výstupem z případové konference byl krátkodobý pobyt v diagnostickém ústavu a nutnost psychologické podpory pro tátu.
Adam se v ústavu snažil neporušovat pravidla, byl motivován brzkým návratem a také steskem po tátovi. Táta již během synova pobytu docházel na pravidelné terapie do Rodiny v centru, kde společně s terapeutem pracoval na upevnění rodičovských kompetencí a stanovení hranic ve výchově.
Adam se k psychologické péči po svém návratu z ústavu připojil a začal také pracovat jak v individuální terapii, tak společně s otcem. Ukázalo se, že Adam trpí úzkostnými stavy, neuznává autoritu, ale svého otce má velmi rád. Adam po několika měsících přestal opět chodit do školy a táta u něj objevil marihuanu.  Adam byl umístěn do Výchovného ústavu daleko od otcova bydliště. Přesto stále utíká domů.
Táta po roce pravidelné terapie uznává, že se mu ulevilo. Ví, že syn potřebuje pevný řád a dokončit školu. Sám si našel stálou práci a věří, že až se s Adamem potkají, začnou nový život.

Jedenáctiletý Tomáš je v pěstounské péči u své babičky. Ta se o něj stará od narození. Matka bydlí daleko a nikdy o Tomáše nejevila moc zájem. Občas jsou spolu v telefonickém kontaktu. Někdy chlapci přislíbí, že za ním přijede a přiveze mu dárky, ale k tomu nikdy nedojde.
Tomáš má ve škole různé problémy. Byla mu diagnostikována porucha pozornosti s hyperaktivitou, což znamená, že má potíže vydržet v klidu, udržet pozornost a musí proto brát léky. V posledním roce se situace ve škole zhoršila. Má obtíže ve vztazích se spolužáky, neumí s nimi navázat kamarádský vztah, bojuje s učiteli. Ve škole i mimo ni provokuje k potyčkám.
Orgán sociálně právní ochrany dětí na podnět školy uspořádal v prostorách naší organizace případovou konferenci. Jde o setkání, během kterého se sejdou všechny důležité osoby, které mohou pomoci při řešení situace, a všichni společně vytvoří plán řešení s konkrétními kroky. V tomto případě se sešla třídní učitelka, výchovná poradkyně ze školy, pěstounka – babička, Tomáš, pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí a klíčová pracovnice z Rodiny v centru – doprovázející organizace pěstounky. Na případové konferenci bylo domluveno, že Tomáš bude pravidelně docházet na schůzky do Střediska výchovné péče společně s babičkou, zatím ambulantně, aby mohli pracovat na zlepšení jeho chování. V současné době se Tomáš učí zlepšovat vztahy s vrstevníky. Ve třídě se cítí lépe a zlepšila se komunikace s babičkou.

Příběh naší rodiny začíná v červenci 2015, kdy jsme dostali do dlouhodobé pěstounské péče tři sourozence, jedenáctiletého Honzu a dvojčata Gábinu a Kristýnu, kterým je 7 let. Holky mají narozeniny na den rodiny, jak symbolické. I když všechno vlastně začalo už mnohem dříve.
Naše vlastní děti vyrostly a osamostatnily se a my zjistili, že dům je najednou prázdný. Rozhodli jsme se poskytnout domov dětem, které to potřebují. Sil jsme měli hodně, a tak jsme si zařídili všechny potřebné formality a úspěšně absolvovali přípravu pro pěstouny. Mimochodem jsme za to velmi rádi.  Dozvěděli jsme se informace např. o attachmentu  – vazbě, přilnutí, připoutání, o kterých jsme neměli ani tušení. Dosud z nich čerpáme při naší péči o děti.
Věděli jsme, že naše rozhodnutí je významné a že nám změní náš dosavadní  život, ale že to bude až takový „mazec“, to jsme si nepředstavovali ani ve snu. Teď s odstupem skoro 4 let můžeme říci, že jsme všechny problémy a starosti zvládli se ctí a na jedničku. V rodině jsme si nastavili pravidla, systém, řád a moc pěkně fungujeme. Samozřejmě, že občas máme pochybnosti, jestli to co děláme, je „správné“. Někdy je nám líto, že nemůžeme dělat víc, ale děláme maximum. A na „našich“ dětech je to krásně vidět. Malý princ přece říkal, že správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Stačí jen zavzpomínat na začátky při příchodu dětí k nám domů nebo prohlédnout si fotografie a hned zjistíme, že jsme „na správné cestě“.
Co je pro nás rodina? To jsme my, naše děti – pěstounské i vlastní a naši rodiče. Všichni stojíme s láskou při sobě v dobrém i zlém, a tak by to mělo být.

Martina a Karel –  pěstouni

Matka Martiny byla obviněna z psychického týrání dětí a zanedbání péče. Dostala podmínečný trest a 16-letá Martina se sestrou skončily u své tety v pěstounské péči. V rodině u tety žilo dalších 5 dětí. Martina neměla klid ani soukromí. Vztahy s tetou byly čím dál vyhrocenější.
Martině se nepovedlo sžít se s novou rodinou a raději šla do dětského domova.
Po půl roce Martina tlak už nevydržela, a tak pod naším vedením požádala o umístění do dětského domova. Po přestěhování se vztahy v rodině postupně uklidnily. Se sestrou, která stále žije u tety, se navštěvují. Obě dívky, jejich teta, matka i otec pravidelně docházejí do našeho centra na odborné konzultace a vztahy mezi členy rodiny se pomalu zlepšují. Martina je v kontaktu se svojí matkou a povedlo se jim usmířit. I její mladší sestra se s matkou nedávno potkala. Vztahy mezi nimi jsou vlažné, ale věříme, že se časem prohloubí.

S Mirkem jsem se poprvé setkal koncem října v ulicích Nového Boru. První kontakty byly jen „seznamovací“.
Časem jsem zjistil, že má Mirek veliký problém s drogami, bydlením, zákonem a rychle se propadá na sociální dno.
Začal jsem s Mirkem postupně o všem mluvit a nakonec se rozhodl se svým životem něco udělat. Domluvili jsme se s ním, jak budeme postupovat. Vyřídili jsme vše potřebné, hlavně dokumenty a sociální dávky, zprostředkovali jsme kontakt na odborníky v K-Centru v České Lípě. Ještě před Vánoci, kdy je dost plno, jsme sehnali místo v léčebně pro drogově závislé, kde je Mirek dodnes.
Ne všechny kroky, které v životě uděláme, jsou správné. Je však zřejmé, že žádná situace není tak beznadějná, jak se zdá.
Když má člověk vůli, jsou nablízku lidé a organizace, které pomohou bez předsudků a s pochopením, člověk může najít tu svoji správnou cestu.

Oldřich Prokop, pracovník NZDM Vafle