Je slunečný březnový den a ve vzduchu je cítit jaro. Ve městě potkávám skupinky žen a dětí a poprvé slyším jazyk blízký slovenštině a ruštině. První velká skupina ukrajinských uprchlíků dorazila do Nového Boru, sleduji pravidelně zprávy o válce, ve kterou jsem nevěřila a přece přišla. Více zde.

Paní Jitka se na poradnu obrátila v situaci, kdy zůstala sama s dětmi. Byla těsně před porodem třetího dítěte, dlužila na nájemném.  Neměla rodinu, ani známé, na které by se mohla obrátit.

Paní Jitka chtěla, aby její syn a dcera vyrůstali v úplné rodině. Uvěřila, že se jejich otec poučil z chyb, které udělal v minulosti. Společně si pronajali byt a ona záhy otěhotněla. Kauci na byt zaplatila ze svých úspor. Když partner onemocněl, zůstal bez příjmu. Jeho nemocenské dávky nedorazily a vyšlo najevo, že si vydělával „na černo“. Paní Jitka dala dohromady všechny své peníze a předala je partnerovi k uhrazení nájemného, neměla totiž vlastní bankovní účet. O dva měsíce později však zjistila, že dluží za nájemné. Následná hádka s partnerem skončila fyzickým napadením. Paní Jitka se s partnerem rozešla a zůstala sama.

Společně jsme začali pracovat na tom, aby celou situaci zvládla nejen finančně, ale i psychicky. Sepsali jsme žádost o úhradu nájemného do nadace podporující matky samoživitelky. Ačkoli finance dorazily až za 3 měsíce, majitel bytu na peníze počkal a paní Jitku z bytu nevyhodil. Klientce jsme pomohli uplatnit právo na hmotné zabezpečení a vyřídit sociální dávky. Nevěděla, že na ně má nárok. Tím se stabilizovala její složitá finanční situace. Dále jsme společně s paní Jitkou postupně nastavili vyrovnané vedení domácího rozpočtu, aby se znovu nedostala do dluhů. Nyní žije se svými dětmi v pronajatém bytě. Společně se starají o nový přírůstek do rodiny. Paní Jitce se zvedlo sebevědomí, požádala o pomoc a situaci zvládla vyřešit.

Pavel nedokončil střední školu těsně před maturitou, protože experimentoval s drogami. Tři roky se protloukal fabrikami, práce ho nebavila. Časem začal nepravidelně navštěvovat NZDM Vafle. Během rozhovorů s kontaktním pracovníkem vyšlo najevo, že začal přemýšlet o své budoucnosti. Pracovník s ním sestavil individuální plán, ve kterém si naplánoval, jak dokončit školu s maturitou, a jak se během studia uživit.

Díky propracovanému plánu si v době, kdy ještě naplno pracoval, dokázal odkládat peníze. Po nástupu do školy pobíral podporu v nezaměstnanosti, která mu částečně pokryla základní životní náklady na šest měsíců. O víkendech brigádničil. V NZDM Vafle Pavel využíval doučování v češtině, angličtině i jednom odborném předmětu, které zajišťovali dobrovolníci. Po vyhlášení nouzového stavu pokračoval v doučování online. Pro Pavla nebylo lehké pracovat a studovat zároveň, i přesto maturitu úspěšně složil.

Díky maturitě se mu podařilo ve spolupráci s pracovníkem klubu sehnat lepší práci, kde je konečně spokojený. Včas si uvědomil svou chybu a sebral všechny síly, aby dotáhl studium do konce. Má lepší pocit sám ze sebe. Je to mladý Rom, který se stal v rámci romské komunity dobrým příkladem a důkazem, že kvalitní vzdělání je pro budoucí život obrovskou výhodou.

Manželé Novotní pracují jako přechodní pěstouni. Jsou kdykoli připraveni vzít si do své rodiny dítě, které čeká na novou rodinu, aby nemuselo tento důležitý čas trávit v ústavní péči. V uplynulém roce jsme předávali osmiměsíční Julii adoptivním rodičům. Příprava na předání dítěte trvala přibližně jeden měsíc, následně se adoptivní rodiče potkávali s pěstouny a Julií i pětkrát týdně, v rozsahu dvou až šesti hodin.

Na jaře celou situaci zkomplikovala epidemická situace s nutnými hygienickými opatřeními. Když jsme použili roušky, Julinka se bála a plakala. Všichni jsme si uvědomovali, že je zásadní, aby viděla obličej nového rodiče, na kterého si má zvyknout. Vyměnili jsme tedy roušky za štíty. Julinka byla velice zkoumavá, sahala na štít a stahovala jej dospělým z obličeje. Následná diskuse o pravidelném testování ukázala, že je technicky neproveditelné.

Pěstouni, ani noví rodiče nechtěli ale předávání odkládat. Všichni jsme se shodli na tom, že nejdůležitější je, aby Julinka konečně byla u nových rodičů. A tak jsme v zájmu dítěte podstoupili riziko své vlastní nákazy. Z našich zkušeností víme, že pěstouni i adoptivní rodiče jsou lidé s velikým srdcem. Rok 2020 nám ukázal, že jsou i stateční hrdinové ochotní pro dítě riskovat. I díky tomu se předání nakonec podařilo. Nikdo neonemocněl a Julinka našla svoji rodinu, ve které bude spokojeně vyrůstat.

Před letními prázdninami se na Rodinou poradnu obrátil táta tří dětí ve školním věku. Jeho partnerka a matka dětí se rozhodla řešit svou dlouhodobou závislost na omamných látkách pobytem v léčebně.

Táta s dětmi tak po mnoha letech začali žít nový život bez mámy. Děti si z neuspořádaného soužití rodičů odnášely řadu těžkostí, špatný spánek a nejistotu.  Co teď bude dál? Jaké to bude bez mámy? Kdy se máma vrátí domů a jaká bude? Táta se snažil vyplňovat volný čas rodiny sportovními aktivitami a budováním nového domova. Pomáhala také babička. Několik měsíců stačilo, aby děti začaly vedle táty nacházet novou rovnováhu.

Před Vánocemi se situaci zkomplikovala. Máma se rozhodla vrátit z léčebny zpět ke svým rodičům a chtěla vidět děti. Děti ze setkání měly strach a táta nevěděl, co dělat. Má vyhovět nátlaku matky a přistoupit na setkání, nebo naopak respektovat přání dětí a kontakt omezit?  Matka se rozhodla obrátit se svou žádostí na soud. Otec i s dětmi absolvovali několik online konzultací s terapeutkou a vedoucí Rodinné poradny, během nichž se na setkání připravili a získali nový pohled na věc opřený o zkušenost s podobných situací. Díky tomu se jim zjitřený vánoční čas nakonec povedlo ustát.

V současné době jednáme o znovunavázání vztahu dětí s matkou. Bude probíhat za asistence odborníka, aby se děti cítily v bezpečí. Dětské rány a křivdy se hojí jen zvolna. Pokud matka vydrží ve svém odhodlání skoncovat se závislostí, čeká celou rodinu ještě nelehká cesta k jejich uzdravení.

Dětskou skupinu Koblížek navštěvují i děti se specifickými potřebami. Na podzim k nám začal chodit pětiletý Tomášek. Do mateřské školy jej nepřijali, protože nemluví. Maminka věřila, že to mezi dětmi zvládne, protože Tomáš rozumí a reaguje, a tak se na nás obrátila. Tomáš ještě neměl odbornou diagnózu z pedagogicko-psychologické poradny, a tak jsme jej přijali.

Ze začátku to bylo pro všechny náročné. Chlapeček se vyjadřoval pomocí expresivní řeči. Když byl vytržen ze svého světa nebo nebylo po jeho, reagoval silným pláčem. Brzy jsme zjistili, že Tomášovi pomáhají rituály a pravidelný režim. Snadno je přijímal. Přinášely mu pocit jistoty. Bylo zřejmé, že nám rozumí. Tomáš byl často nepozorný a okamžiky nesoustředění mu bránily v porozumění svému okolí. V listopadu vyšetření psycholožky potvrdilo vývojovou dysfázii, kdy děti během vývoje mohou vše dohnat. Moc se nám všem ulevilo, byli jsme rádi, že Tomáš s námi může v dětské skupině zůstat.

Tomášek rychle zapadl do kolektivu, děti jej přirozeně přijaly mezi sebe i s jeho zvyky. Nyní se snaží říkat první slova. Není mu pokaždé rozumět, má svou řeč, ale většinou už víme, co chce. Rád se k nám chodí pomazlit. Stále se trochu straní společných aktivit, jako je cvičení nebo zpívání. Všechno ale vnímá. Odpoledne nám zpívá a předvádí, co jsme během dopoledne s dětmi dělali. Ukazuje to i doma rodičům a vyžaduje si pokročování. Tomášek už zvládá vše, co během dne děláme. Za několik měsíců je to neuvěřitelný pokrok. Máme radost, že jsme mohli pomoci.

Kateřina Filingerová, vedoucí dětské skupiny

Chci pomoci dětem, kterým život naložil

Do občanské poradny přišla mladá, zkroušená žena. Rozplakala se hned, jak jsme začali probírat podrobnosti jejího případu. Omlouvala se sama za sebe. Půl roku sbírala odvahu přijít k nám do poradny. Bála se, že si budeme myslet, že je neschopná a navždy ztracená.
Jana se rozvedla. Z manželství jí zůstaly nejen dvě zdravé děti, které má ve své péči, ale i dluhy. Rozvodové řízení trvalo celý rok. Jana už nežila s manželem ve společné domácnosti. Manžel si i v této době půjčoval peníze a dluhy narůstaly. Protože Jana s manželem ještě neměli vypořádáno společné jmění manželů, byly i tyto nové dluhy její. Janu neustále telefonicky bombardovali věřitelé. Bála se, že ji exekutoři navštíví a zabaví věci, které jí zůstaly.
Během našich prvních schůzek jsme s Janou mluvili o tom, že každá situace se dá rozuzlit, když v sobě člověk najde sílu a pustí se do překonávání potíží. Společně jsme navštívili advokátku, která bezplatně vypracovala žalobu o vypořádání společného jmění manželů. Zastupovala Janu v soudním jednání a díky tomu dlužná částka klesla. V dalším kroku jsme společně s klientkou začali aktivně kontaktovat věřitele, abychom zjistili aktuální dlužnou částku. Spočítali jsme, že klientka není schopná své dluhy platit. Dlužné částky v exekucích stále narůstaly a klientka měla i další závazky, které ještě v exekuci nebyly. Naštěstí Jana měla dlouhodobé zaměstnání, nic tedy nebránilo podání návrhu na oddlužení. Nyní už prvním rokem řádně splácí insolvenci. Díky tomu je klidná a může věnovat svoji energii dětem a žít šťastnější život.

Jedenáctiletý Tomášek se ve škole občas popral, byl drzý na učitele a spolužáci se ho stranili. Z pohledu dospělého obyčejné zlobivé dítě. Ve škole často chyběl a maminka mu psala omluvenku pro nepřítomnost z rodinných důvodů nebo nevolnost. Jednou se na tělocviku ukázalo, že Tomáš nemůže hrát vybíjenou, protože má naraženou pravou ruku, a také řezné rány na nohou i rukou. Během rozhovoru s poradkyní ve škole Tomášek přiznal, že si řezné rány dělá sám, protože chce, aby si ho máma více všímala. Doma se máma s tátou pořád hádají a táta mámu někdy i uhodí. Naposledy když se hádali, připletl se Tomášek mezi ně a táta do něj strčil. Poradkyně pro rodiče se setkala a Tomášovou matkou. Matka zpočátku odmítala Tomášova slova, ale nakonec potvrdila, že doma občas létají talíře, a souhlasila s psychologickou konzultací. Tomášův otec konzultace odmítl.
Maminka během terapie často popírala, co Tomáš říkal, popisovala skutečnosti jinak a zlehčovala jeho pocity. Sebepoškozování považovala za projev počínající puberty a doufala, že to syna brzo přejde samo. Terapeutka je po nějaké době rozdělila a začali chodit na terapii každý sám. Tomášek o samotě s terapeutkou často mluvil o strachu a úzkosti, která ho v noci budí, a to i když je doma náhodou klid. Hodně se bál o maminku, mladšího brášku a taky měl strach ze svého táty. Přiznal, že když má největší úzkost, vezme žiletku a řízne se. Tahle bolest všechno přehluší.
Matka po nějaké době přestala docházet na konzultace, protože situace doma se trochu zklidnila. Podle Tomáška si jej maminka více všímá, často si spolu povídají, a tak je Tomáš spokojenější a klidnější. Na konzultace však Tomáš chodí dál. Učí se upozorňovat dospěláky na své trápení jinak než tím, že se sám zraní a ventiluje tak svou zlost a bezmoc. Učí se vyrovnat se svými strachy i nedořešenou situací, ve které doma žije. Některé věci Tomáš sám nezmění, ale učí se s nimi žít. Když se setká s agresí, umí se ozvat a má se kam obrátit o pomoc, aby v tom nebyl sám. A to se mu v životě bude ještě moc hodit.