Zuza žije osm let v pěstounské rodině. Ve čtrnácti cítila potřebu poznat svou biologickou matku. Schůzku zprostředkovala klíčová pracovnice z naší organizace. Více zde.

Manželé Novotní pracují jako přechodní pěstouni. Jsou kdykoli připraveni vzít si do své rodiny dítě, které čeká na novou rodinu, aby nemuselo tento důležitý čas trávit v ústavní péči. V uplynulém roce jsme předávali osmiměsíční Julii adoptivním rodičům. Příprava na předání dítěte trvala přibližně jeden měsíc, následně se adoptivní rodiče potkávali s pěstouny a Julií i pětkrát týdně, v rozsahu dvou až šesti hodin.

Na jaře celou situaci zkomplikovala epidemická situace s nutnými hygienickými opatřeními. Když jsme použili roušky, Julinka se bála a plakala. Všichni jsme si uvědomovali, že je zásadní, aby viděla obličej nového rodiče, na kterého si má zvyknout. Vyměnili jsme tedy roušky za štíty. Julinka byla velice zkoumavá, sahala na štít a stahovala jej dospělým z obličeje. Následná diskuse o pravidelném testování ukázala, že je technicky neproveditelné.

Pěstouni, ani noví rodiče nechtěli ale předávání odkládat. Všichni jsme se shodli na tom, že nejdůležitější je, aby Julinka konečně byla u nových rodičů. A tak jsme v zájmu dítěte podstoupili riziko své vlastní nákazy. Z našich zkušeností víme, že pěstouni i adoptivní rodiče jsou lidé s velikým srdcem. Rok 2020 nám ukázal, že jsou i stateční hrdinové ochotní pro dítě riskovat. I díky tomu se předání nakonec podařilo. Nikdo neonemocněl a Julinka našla svoji rodinu, ve které bude spokojeně vyrůstat.

Sourozenci Matěj a Markéta (8 a 9 let) po čtyřletém pobytu v dětském domově našli pěstounskou rodinu. Sourozenci pochází z velké rodiny. Jejich sestry vyrůstají u prarodičů, nejmladší roční sourozenec je v péči matky, která je v domácím vězení. Otec žije v Plzni. Všichni příbuzní se chtějí s Matějem a Markétou potkávat. Jako první se s dětmi potkal otec přímo v naší provozovně. Měsíc po otci se ozvala matka s prarodiči, kteří chtěli děti také vidět. Oba sourozenci si v tu dobu zvykali si na novou školu, a proto se schůzka odložila. Obě rodiny, pěstounská i biologická, byly setkání nakloněné a dobře spolu vycházely.
Naplánované setkání se však muselo znovu odložit, protože sestra Matěje a Markéty si sáhla na život. Obě rodiny začaly být netrpělivé a potkaly se bez naší asistence. Setkání se však nevydařilo. Zjistili jsme, že jsou děti vystrašené z povídání se sestrou o jejím pokusu vzít si život. Rychle jsme zasáhli a zapojili psychologa. Sourozenci se dostávali pod tlak biologických rodičů, kteří je chtěli vidět co nejdříve. Pro děti to začalo být neúnosné –  hodně emocí, lidí a podnětů.
Museli jsme přistoupit k případové konferenci, na kterou jsme pozvali zainteresované dospělé i odborníky. Konference byla velmi náročná. Hledali jsme kompromis, který děti ochrání od dalších traumatizujících setkání i od tlaku biologických příbuzných. Příbuzným pomohl pohled odborníků, kteří dokáží objektivně vyhodnotit celou situaci i zájmy dětí. Společně jsme připravili plán setkávání v našem komunitním centru za asistence klíčových pracovnic. Situace je pod kontrolou a v případě emočně vypjatých situací můžeme zasáhnout a děti ochránit.

Martínek se narodil na konci roku 2019.  Po narození zůstal sám bez rodičů. Nakonec se na něj usmálo štěstí a z porodnice nešel do kojeneckého ústavu, ale do přechodné pěstounské péče. Krajský úřad, který eviduje zájemce o adopci, rychle vytipoval vhodné rodiče a kontaktoval Rodinu v centru, aby pomohla s přechodem Martínka do nové rodiny.
První seznamovací schůzka obou rodin a děťátka proběhla na konci února. Zpravidla probíhá v neutrálních prostorách, kde sídlí doprovázející organizace Rodina v centru. Pracovnice doprovázející organizace se snaží zajistit příjemnou atmosféru a předají informace o tom, jak vše bude probíhat, aby se pěstouni i rodiče na situaci dobře připravili a přechod do případné nové rodiny proběhl pro dítě hladce.
Přechodní pěstouni jsou profesionálové, kteří jsou za práci placení. Kdykoli jsou připraveni přijmout do své rodiny dítě, které u nich zůstává maximálně rok. Tvoří pro dítě rodinu, aby nemuselo vyrůstat v ústavu.  Žijí s vědomím, že dítě předají do dlouhodobé pěstounské péče, do adopce nebo zpět do biologické rodiny. Všichni pěstouni spolupracují s doprovázející organizací, která jim pomáhá odborně řešit všechny složité situace související s péčí o dítě.
V polovině března měl Martínek za sebou už 8 setkání s adoptivními rodiči. A pak do celého procesu předávání dítěte vstoupila omezení nařízená vládou v souvislosti se šířením nákazy Covid-19. Osobní návštěvy byly vzhledem k omezení volného pohybu osob po společné domluvě přerušeny. Rodiny zůstaly nadále zejména v telefonickém a v elektronickém kontaktu, posílali si fotky a videa.
Když se žadatelé o adopci rozhodnou, že by děťátko chtěli, rozjíždí se kolo činností, zařizování, domlouvání a předávání informací: žadatelé se obrátí na OSPOD, sepíšou zde návrh a podají jej k soudu, který rozhodne o osvojení dítěte. Doprovázející organizace domluví průběh dalších návštěv, sladí termíny a možnosti obou rodin. Zjišťuje, co je aktuálně potřeba a jak na celé dění děťátko reaguje, snaží se mu co nejvíce usnadnit velkou změnu v životě. Přechodní pěstouni si s novými rodiči předávají důležité informace – na co je dítě během dne zvyklé, co jí, jak reaguje, co ho pomáhá uklidnit, způsob uspávání apod. Během společných návštěv si děťátko rodiče nakoukává, načichává, poznává jejich dotyk. Noví rodiče si postupně zkoušejí krmení, přebalování, oblékání, mytí apod. Tato setkání se zpravidla uskutečňují už u přechodných pěstounů doma.
Aby děťátko nezažilo při přechodu do nové rodiny tolik změn najednou, snaží se pracovnice Rodiny v centru zajistit, aby děťátko mělo alespoň zpočátku většinu toho, na co je zvyklé a co je mu blízké. V praxi to znamená např. i používání stejného kojeneckého mléka, stejné lahvičky na pití nebo stejného pracího prášku, na jehož vůni je miminko zvyklé. Často noví rodiče přivezou děťátku dečku nebo pár kousků oblečení, aby načichlo vůní, kterou miminko zná. Dítě se s věcmi seznámí ve známém prostředí a pak si je vezme s sebou do nové rodiny. Martínkovi přivezla adoptivní maminka už na první schůzku vlastnoručně ušitou hračku. Pěstouni jsou zase ochotní do prvních dnů novým rodičům půjčit své věci, které miminko používalo – lahvičku, kolotoč nebo třeba košík, ve kterém děťátko spalo.
Co dál? Zastavit proces předávání a začít, až se vládní opatření uvolní? U malých miminek může hrát roli každý den, každý detail může proces předávání narušit. Další postup Rodina v centru konzultovala s OSPODEM i krajským úřadem. Naštěstí byl soud velmi vstřícný a zareagoval rychle. Na konci března bylo vydáno rozhodnutí o svěření do osvojení novým rodičům.  Se souhlasem obou rodin se uskutečnila další setkání, aby se znovu navázal a „oživil“ kontakt. Martínek reagoval velmi dobře, přerušení trvalo jen dva týdny, a tak šel Martínek na začátku dubna do své rodiny, kde už zůstane a kde bude vyrůstat.

Chci pomoci dětem, kterým život naložil

Jedenáctiletý Tomáš je v pěstounské péči u své babičky. Ta se o něj stará od narození. Matka bydlí daleko a nikdy o Tomáše nejevila moc zájem. Občas jsou spolu v telefonickém kontaktu. Někdy chlapci přislíbí, že za ním přijede a přiveze mu dárky, ale k tomu nikdy nedojde.
Tomáš má ve škole různé problémy. Byla mu diagnostikována porucha pozornosti s hyperaktivitou, což znamená, že má potíže vydržet v klidu, udržet pozornost a musí proto brát léky. V posledním roce se situace ve škole zhoršila. Má obtíže ve vztazích se spolužáky, neumí s nimi navázat kamarádský vztah, bojuje s učiteli. Ve škole i mimo ni provokuje k potyčkám.
Orgán sociálně právní ochrany dětí na podnět školy uspořádal v prostorách naší organizace případovou konferenci. Jde o setkání, během kterého se sejdou všechny důležité osoby, které mohou pomoci při řešení situace, a všichni společně vytvoří plán řešení s konkrétními kroky. V tomto případě se sešla třídní učitelka, výchovná poradkyně ze školy, pěstounka – babička, Tomáš, pracovnice orgánu sociálně-právní ochrany dětí a klíčová pracovnice z Rodiny v centru – doprovázející organizace pěstounky. Na případové konferenci bylo domluveno, že Tomáš bude pravidelně docházet na schůzky do Střediska výchovné péče společně s babičkou, zatím ambulantně, aby mohli pracovat na zlepšení jeho chování. V současné době se Tomáš učí zlepšovat vztahy s vrstevníky. Ve třídě se cítí lépe a zlepšila se komunikace s babičkou.

Příběh naší rodiny začíná v červenci 2015, kdy jsme dostali do dlouhodobé pěstounské péče tři sourozence, jedenáctiletého Honzu a dvojčata Gábinu a Kristýnu, kterým je 7 let. Holky mají narozeniny na den rodiny, jak symbolické. I když všechno vlastně začalo už mnohem dříve.
Naše vlastní děti vyrostly a osamostatnily se a my zjistili, že dům je najednou prázdný. Rozhodli jsme se poskytnout domov dětem, které to potřebují. Sil jsme měli hodně, a tak jsme si zařídili všechny potřebné formality a úspěšně absolvovali přípravu pro pěstouny. Mimochodem jsme za to velmi rádi.  Dozvěděli jsme se informace např. o attachmentu  – vazbě, přilnutí, připoutání, o kterých jsme neměli ani tušení. Dosud z nich čerpáme při naší péči o děti.
Věděli jsme, že naše rozhodnutí je významné a že nám změní náš dosavadní  život, ale že to bude až takový „mazec“, to jsme si nepředstavovali ani ve snu. Teď s odstupem skoro 4 let můžeme říci, že jsme všechny problémy a starosti zvládli se ctí a na jedničku. V rodině jsme si nastavili pravidla, systém, řád a moc pěkně fungujeme. Samozřejmě, že občas máme pochybnosti, jestli to co děláme, je „správné“. Někdy je nám líto, že nemůžeme dělat víc, ale děláme maximum. A na „našich“ dětech je to krásně vidět. Malý princ přece říkal, že správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Stačí jen zavzpomínat na začátky při příchodu dětí k nám domů nebo prohlédnout si fotografie a hned zjistíme, že jsme „na správné cestě“.
Co je pro nás rodina? To jsme my, naše děti – pěstounské i vlastní a naši rodiče. Všichni stojíme s láskou při sobě v dobrém i zlém, a tak by to mělo být.

Martina a Karel –  pěstouni

Matka Martiny byla obviněna z psychického týrání dětí a zanedbání péče. Dostala podmínečný trest a 16-letá Martina se sestrou skončily u své tety v pěstounské péči. V rodině u tety žilo dalších 5 dětí. Martina neměla klid ani soukromí. Vztahy s tetou byly čím dál vyhrocenější.
Martině se nepovedlo sžít se s novou rodinou a raději šla do dětského domova.
Po půl roce Martina tlak už nevydržela, a tak pod naším vedením požádala o umístění do dětského domova. Po přestěhování se vztahy v rodině postupně uklidnily. Se sestrou, která stále žije u tety, se navštěvují. Obě dívky, jejich teta, matka i otec pravidelně docházejí do našeho centra na odborné konzultace a vztahy mezi členy rodiny se pomalu zlepšují. Martina je v kontaktu se svojí matkou a povedlo se jim usmířit. I její mladší sestra se s matkou nedávno potkala. Vztahy mezi nimi jsou vlažné, ale věříme, že se časem prohloubí.

Lukáš je 10 letý kluk, který byl do svých 7 let v dětském domově. Pak se na něj usmálo štěstí a dostal se do rodiny. Ujali se ho pěstouni, kteří si jej vzali k sobě. Před dvěma lety se u dveří našeho centra objevila Lukášova maminka. Zjistila si na OSPODu, kde Lukáš je. Moc by jej chtěla do péče nebo ho alespoň vidět. Bohužel nemá ani bydlení, ani práci. Je zadlužená a v podmínce za krádeže a prostituci. Lukáše tedy nemůže dostat do péče. A tak jsme s matkou domluvili setkání s Lukášem a pěstounskou rodinou.
Jak takové setkání, říká se mu asistovaný kontakt, probíhalo?
Nejdříve jsme se potkali s biologickou matkou a zjistili, že by syna chtěla vidět alespoň jednou měsíčně odpoledne, tak na 2 hodiny. Chtěla by si s ním hrát, povídat a navázat s ním kontakt a do budoucna bližší vztah. Moc se bojí, jak to dopadne a že ji Lukáš odmítne.
Mluvili jsme i s Lukášem a jeho pěstouny. Lukáš, ostatně jako každé dítě, touží potkat se s maminkou.  Chce, aby přijela, ale na setkání chce i pěstounské rodiče, protože s nimi se cítí bezpečněji. Pěstouni se setkání nebrání. Mají však obavy, jestli matka nebude chtít dítě zpět, nebo zda přemýšlí o tom, že by si Lukáše brala na víkendy nebo prázdniny. Vysvětlili jsme pěstounům situaci biologické matky a ujistili je, že dítě u ní nyní nemůže vyrůstat. Předali jsme i naši zkušenost, že setkání dítěte a biologických rodičů většinou probíhá v klidu a jak je pro Lukáše důležité.
Lukáš pozná svoje kořeny a to mu moc pomůže.
Před prvním asistovaným kontaktem, který probíhá v našem centru za přítomnosti sociálního pracovníka, jsme se ještě jednou potkali Lukášem a pěstouny. Naplánovali jsme, zda si Lukáš bude chtít hrát, povídat, nebo prohlížet fotky. A domluvili jsme se na otázkách, které by Lukáš chtěl od matky odpovědět. Zrovna tak jsme se potkali i s biologickou matkou, připravili ji na průběh schůzky, Lukášovy otázky i na to, že Lukáš pěstounce říká mami.
Lukáš ví, že má jiné rodiče, ale zkrátka potřebuje někomu říkat mami.
Po hodinách příprav nastal den D a Lukáš se potkal se svojí maminkou. Ze začátku byli všichni nervózní, ale nakonec poznali, že spolu umí mluvit a nálada se uvolnila. Domluvili jsme se na dalším setkání za dva měsíce. Vždycky máme velkou radost, když dítě pozná svoje rodiče a může se s nimi potkávat a budovat si svoji identitu.