Správně vidíme jen srdcem aneb Příběh jedné pěstounské rodiny

Příběh naší rodiny začíná v červenci 2015, kdy jsme dostali do dlouhodobé pěstounské péče tři sourozence, jedenáctiletého Honzu a dvojčata Gábinu a Kristýnu, kterým je 7 let. Holky mají narozeniny na den rodiny, jak symbolické. I když všechno vlastně začalo už mnohem dříve.
Naše vlastní děti vyrostly a osamostatnily se a my zjistili, že dům je najednou prázdný. Rozhodli jsme se poskytnout domov dětem, které to potřebují. Sil jsme měli hodně, a tak jsme si zařídili všechny potřebné formality a úspěšně absolvovali přípravu pro pěstouny. Mimochodem jsme za to velmi rádi.  Dozvěděli jsme se informace např. o attachmentu  – vazbě, přilnutí, připoutání, o kterých jsme neměli ani tušení. Dosud z nich čerpáme při naší péči o děti.
Věděli jsme, že naše rozhodnutí je významné a že nám změní náš dosavadní  život, ale že to bude až takový „mazec“, to jsme si nepředstavovali ani ve snu. Teď s odstupem skoro 4 let můžeme říci, že jsme všechny problémy a starosti zvládli se ctí a na jedničku. V rodině jsme si nastavili pravidla, systém, řád a moc pěkně fungujeme. Samozřejmě, že občas máme pochybnosti, jestli to co děláme, je „správné“. Někdy je nám líto, že nemůžeme dělat víc, ale děláme maximum. A na „našich“ dětech je to krásně vidět. Malý princ přece říkal, že správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné. Stačí jen zavzpomínat na začátky při příchodu dětí k nám domů nebo prohlédnout si fotografie a hned zjistíme, že jsme „na správné cestě“.
Co je pro nás rodina? To jsme my, naše děti – pěstounské i vlastní a naši rodiče. Všichni stojíme s láskou při sobě v dobrém i zlém, a tak by to mělo být.

Martina a Karel –  pěstouni