PĚSTOUNSTVÍ JAKO PROFESE?

Dominika Babáková pracuje s pěstounskými rodinami v neziskové organizaci Rodina v centru. Je vdaná a má jedno dítě. V plánu byly tři, ale osud to chtěl jinak. Vystudovala technologii skla a rekvalifikace Pečovatelka o děti ve věku od 3 do 15 let, Náhradní rodinná péče pohledem rodinných terapeutů a další. Působí jako zastupitelka v Novém Boru.

Pomáhat dětem a pěstounům není úplně běžné povolání. Jak ses k němu dostala?

V průběhu mateřské jsem si dělala rekvalifikaci na pečovatelku pro děti. Chodila jsem na praxi do mateřského centra, kde jsem potom i pracovala. Potkávala jsem se s maminkami, které mi svěřovaly svoje starosti a osudy. Některé to neměly v životě jednoduché – rozváděly se, občas přišly s tím, že je partner týrá. V životě mě nenapadlo, že bych něco takového mohla dělat. Mám vystudovanou technologii skla.

A kudy vedla Tvoje cesta k sociální práci a k pěstounům?

Hledala jsem kontakty na lidi, kteří by těmto maminám mohli pomoct. Tím jsem se dostala i k náhradní rodinné péči. Do té doby jsem netušila, že nějaká pěstounská péče existuje, a o to víc mě to zajímalo. Na Odboru sociálně právní ochrany dětí mi začali říkat, jaké mají zkušenosti a co by těmto lidem pomohlo. A tak jsme v roce 2011 a 2012 udělali v Rodině v centru dva projekty, který se zaměřovaly na náhradní rodinou péči.  Bylo tam doučování a výlety, kam jezdili psychologové. Začala jsem se pomalu seznamovat s pěstounskými rodinami i s oborem náhradní rodinné péče. V lednu 2013 byl novelizován zákon o sociální ochraně dítěte, a tak se otevřela možnost dělat to naplno.

A proč právě pěstouni a ne třeba děti v dětských domovech?

Pěstouni jsou v mých očích hrdinové. Mám k nim velký respekt. Vzít si do rodiny dítě ať už je to můj příbuzný, nebo není. Vychovávat ho, i když jsem to vůbec neplánoval, a ještě se všema těma traumata, který si děti nesou. Prožívat s nimi všechno, co je s tím spojené, včetně kontaktu s biologickými rodiči… klobouk dolů…

Proč si pěstouni vlastně berou děti do péče?

Příbuzní jsou osloveni ve chvíli, kdy se o dítě nemá kdo postarat. Stojí před volbou poslat dítě do dětského domova nebo si jej vzít. Tam je to jasný. U nepříbuzenské péče to dřív před novelizací fungovalo jako forma adopce, aby nemuseli rodiče tak dlouho čekat na vysněné dítě. Dnes to jsou spíš lidi, který mají pocit, že umějí vychovávat děti. Mají prostor a kapacitu na další dítě v rodině a rozhodnou se, že by chtěli někomu pomoct. Chtějí mít velkou rodinu.  

Vyjmenovala jsi opravdu náročné situace, kterým pěstounské rodiny čelí. Co je nejtěžší pro Tebe?

Když dítě musí z rodiny odejít. Není mu tam dobře. Není jiná možnost, jak to vyřešit.

Kam odchází?

Do dětského domova. Těžký je i návrat do biologické rodiny. Je to to nejlepší, co může pro dítě být. Ale v člověku to stejně trochu hlodá, co když to nevyjde?

A jaké situace jsou podle Tvé zkušenosti výzvou pro pěstouny?

Nejvíc se řeší kontakty s biologickou rodinou. Děti touží vidět a znát svoje rodiče. Mají na to právo. To je náročný. U těch příbuzných jsou rodinné vztahy narušené.  Jsou tam velké emoce, dospělí si to vyčítají a vyříkávají… Je tam i rivalita, vy vychováváte moje dítě… A všechno to prochází přes děti. U nepříbuzenské péče je to často tak, že biologičtí rodiče chtějí vidět svoje děti, ale nemohou nebo nechtějí si je vzít. Rodič je ve výkonu trestu a náhradní rodina i s dítětem tam musí jezdit. Musí na to připravit dítě, ale i sebe. Není to příjemné prostředí.

Vidím, že je to pro pěstouny dost náročná práce.

Ano, to máš pravdu. Je to opravdu práce. Pěstouni jsou zaměstnanci státu, a proto mají jednou za rok nárok na 14 dní dovolené. Ale kolikrát se to nedá udělat. Mají třeba 4 děti a není možné je všechny najednou někam umístit. I v těchto praktických věcech jim pomáháme. Většinou se to dělá tak, že se dětem zajistí tábor, aby si mohli rodiče odpočinout. My organizujeme dva týdenní pobytové tábory pro děti z pěstounských rodin ve Sloupu v Čechách. Pokud jsou v rodině další děti, ty musejí někam jinam. Náš tábor probíhá ve dvou turnusech, pro mladší děti od 6 – 12 let a pro starší od 12 – 18 let. Celkem se jej letos zúčastnilo 38 dětí.  Je to pro nás i pro děti fajn, poznáváme se v neformálních situacích, lépe se známe, více si vzájemně věříme. Další možností pro rodiče je vybrat si letní tábor nebo sportovní soustředění podle zaměření a preferencí dětí. Naše organizace může na takový pobyt finančně přispět.

Co Tě v práci motivuje? Co Tě nabíjí?

Pomoc dětem, které neměly lehký, ani hezký start do života. Budou se s tím prát celý svůj život. Mám radost z toho, že můžu patřit do okruhu lidí, kteří je povzbuzují a pomáhají jim poprat se s tím. Dodávám jim sílu, když mají pocit, že je to moc těžké, nebo že to nezvládnou. Nabíjí mě a velice mě těší, když vidím, jak z malého vyděšeného klučíka nebo holky vyroste silný a odvážný člověk, který si umí poradit s potížemi a umí zvládat problémy. A navíc má velikou naději založit svoji vlastní rodinu a prožít se svými dětmi hezké dětství, které sám neměl, ale v pěstounské rodině ho to naučili.

Díky za rozhovor a přeji, co nejvíce těch silných a odvážných lidí. 🙂

 

 

Komentáře nejsou povoleny.